2011/12/08

Na kontrole kolene jsem byla pochválená, ale o svých sportovních aktivitách jsem se raději nezmínila...

Sportovní aktivity? Kromě toho, že jsem poměrně úspěšně zkusila jít běhat, tak...
Jeden můj známý kdysi tuším psal, že chce udělat 5000 kliků za den. Nevím, jak dopadl – na jeho blogu už jsem to nenašla. 5000 kliků je neuskutečnitelných. Během dvaceti čtyř hodin by člověk musel udělat přibližně 208 kliků za hodinu, což je asi tři a půl kliku za minutu – nemožné.
Ale 1000 kliků za dvanáct hodin by mělo jít. To je každou hodinu 100 kliků a ještě budu mít dvě hodiny navíc. Hm, a kromě toho se mi slibuje v Motivační hře speciální přísun bodů.

Neděle, 11:00.
Na programu je četba nějakého ruského odborného textu, babiččina návštěva u nás doma (účast povinná), rodinné promítání fotek z rodičovské dovolené v Izraeli (účast v zájmu zachování roddiného klidu silně doporučena). Každou hodinu věnovat 10–15 minut cvičení. Proč ne? Když to nezvládnu, nic se nestane. Vsadila jsem se jen sama se sebou. (Ačkoli: Není to nakonec to nejdůležitější? Já jsem jediná, koho se mi nikdy nepodaří obelhat... Slib sobě samé má možná největší váhu.)
12:15.
Za sebou mám 200 kliků. Druhá stovka šla lépe než první. Prvních 45 jsem udělala najednou. Je to vlastně úplně v pohodě.
13:15.
Po těžkém obědě a třetí stovce mám dost... Asi jsem nikdy v životě neudělala za den víc kliků. To nemůžu zvládnout.
18:30.
Vzhledem k promítání jsem nabrala trochu zpoždění. Mám 700 kliků, adrenalin stoupá, na ruský text se nedá soustředit... Jdu se projít se psem, abych nějak zaplnila tu pětačtyřicetiminutovou mezeru.
18:45.
Zbývá 250. Třesu se, nejsem schopná udělat víc než deset kliků vkuse. Při jedenáctém mi vždy začne do rukou vystřelovat příšerná bolest a po dalším už se nezvednu ze země. A koleno bolí. Jdu spát. Na čtvrt hodiny.
20:15.
Posledních 50 přede mnou. Ležím vyčerpaná na zemi. Po patnácti, po desíti,... posledních 5, ne šest: musí jich být vlastně 1001.
20:30.
Je to za mnou! Necelých 10 hodin. A 8000 bodů! Ruský text počká do zítra. Teď ledovou sprchu – to prý pomáhá proti namoženým svalům – pak spát.
...
O den později.
Studená sprcha nepomohla. Mám namožené i svaly, o kterých jsem si myslela, že se při klicích nepoužívají. Vlastně jsem si spíš myslela, že vůbec neexistují.
O dva dny později.
Body se budou vynulovávat. No výborné. Odmítám nabídku od tvůrce hry si body připsat a jsem rozhodnutá to o víkendu zkusit znovu. Nebo 100 shybů za 10 hodin? To by bylo mnohem těžší...

P.S. Kam se poděla moje intelektuální stránka? Směje se, co by dělala. Celý tento můj osobní sportovní projekt je absurdní a nedokážu se sama sobě nesmát. Jak můžu JÁ brát něco tak vážně? Jak můžu JÁ být něčím tak nadšená? Inu, všichni stárnem...

2011/11/30

This blog was not supposed to be a depression-diary of mine, yet...

First of all: I am not going to write WHY I feel so bad from now and then because for one thing it's personal and for another thing there is no GOOD reason in my life to feel so depressed.
Second: The reason why I am writing this particular article in English is that usually when I feel bad I talk to myself in English (don't know why) and that I am ashamed a little bit of writing it and it doesn't feel so strong in English.
The disadvantage is the article's poor quality which inevitably follows from that attempt.

Three days of despair and no hope. Three days of pretending to be happy or at least all right.
When you are down, nothing can help. No sports, no good appreciation of your work, no entertainment and especially no alcohol can change anything. And you can keep saying to yourself that everything is ok, that people love you, and that there are a lot of people in the world who have REAL problems – doesn't help.
And the worst is yet to come: When you want to die because of something and then you dream of it during the night and then you wake up in the nightmare of a living hell. And you feel too ashamed to talk to someone because you know that your problems aren't that bad. You are alone, nobody can help you. The only thing that keeps me alive is the slight memory that I've already gone through this many times and that it has been always better after some time.

And suddenly, you wake up, you really wake up. (It's as if you're dreaming of something unpleasant and you try to wake up but after a while you realize that you're still sleeping and you try it again and again and once you wake up truly.) You don't even know how that happened. But the world is sunnier and the look in your eyes is brighter and people around you are more beautiful. And the last few days are veiled in partial oblivion. I wrote two reviews and one seminar paper, I have notes from lectures but I remember nothing.

The only way to protect oneself is the prevention. I know it and I've always known it but I am still not careful enough.

2011/11/27

Úvaha uprostřed noci


Jsou chvíle, dny, někdy i týdne nebo měsíce, kdy jsem příšerně nešťastná.

Toto tvrzení vypadá buď velmi pateticky, nebo ironicky. Ve chvílích/dnech/týdnech/měsících, kdy je mi zle, má absolutní platnost – ať už je příčina toho stavu sebebanálnější. V tuto chvíli mě ovšem nic zásadního netrápí (respektive: nic mě zásadnĚ netrápí, protože příčina sama o sobě zásadní být nemusí, jak bylo řečeno výše), a tak nahlížím úvodní sdělení s ironickým nadhledem a připadá mi – jak jinak – nemístně patetické.
Dnes jsem však nechtěla psát o svých krizových stavech.

Chtěla jsem psát o tom, že navzdory slabým chvílím/dnům/týdnům/měsícům jsem velmi šťastná. Jsem šťastná, že i když žiju v časoprostoru, kde dochází k násilí, je většinovou společností odsuzováno, že navzdory přetrvávající diskriminaci, s nimiž jsou příslušníci nejrůznějších menšin denně konfrontováni, zákon ji zakazuje, že ačkoli v praxi se občas setkávám s pocitem mužské nadřazenosti, mám šanci svými schopnostmi dokázat rovnocennost obou pohlaví.
Jsem ráda, že lidský život má takovou cenu, že o něj v případě potřeby bojuje tým odborníků. Jsem vděčná za to, že bych mohla být vegetariánkou/vegankou/fruktariánkou, a přesto bych nezemřela hlady, za to, že bych mohla mít od narození nějakou nevyléčitelnou nemoc, a navzdory tomu žít. A žít plnohodnotným životem.
Jsem šťastná, že žiju právě tady a teď.

Jsem šťastná, ale jsem též velmi vyčerpaná, jak je zřejmé z právě pořízené fotografie.

2011/11/17

Můj týden předstírání, že se nic neděje, končí...

... a já jsem totálně vyčerpaná, naštvaná na celý svět za všechny hrozné věci, které se mi dějou, noha bolí, hýbat s ní stále nemůžu a na vnější straně kolene nemám cit.
Jasně, taky bych mohla být bez nohy (dnes jsem potkala jednu slečnu o berlích s amputovanou nohou – nějak si teď víc všímám lidí s berlemi a je jich docela dost) nebo třeba slepá, ale kdo mě trochu déle zná, je mu jasné, že tento argument na mou egoistickou a egocentrickou povahu neplatí.
Včera mi doktor vyndal stehy a noha začala bolet trochu víc než předtím. Ta bolest mě do značné míry paralyzuje, takže se nedokážu na nic pořádně soustředit. Ze ztráty citu na části kůže se mi zvedá žaludek... Ani mě nenapadá nic jiného, co bych sem mohla psát – stále jen bolest, bolest, bolest...
Ne, skutečně nejsem nijak obdivuhodná. Můj týden vypadal vlastně tak, že jsem se vždycky někde objevila, nechala ostatní chvíli žasnout, že už chodím, a pak jsem začla mluvit o své noze. Doufám, že budu mít natolik soudnosti, abych v tom nepokračovala i nadále.

Jako obvykle, když jsem vyčerpaná nebo mě něco dlouhodobě trápí, odnesou to ti, na nichž mi nejvíc záleží. Tímto se jim chci omluvit za ještě častější střídání nálad, než je u mě obvyklé, za neustálé osočování z imaginárních provinění a za svou vztahovačnost, jež už snad dosáhla v posledních několika dnech svého vrcholu.

Na druhou stranu i přes náladu na bodu mrazu jsem si vědoma jistých výhod: Jsem asi jediná, komu teď v Praze není zima (když "chodím" svým maximálním tempem, tak se většinou svléknu do trika bez rukávů). Ještě stále jsem nezačala přibírat, přestože jím střídavě husu a řízky a nic nedělám.
A když chodím jen o jedné berli, vypadám jako dr. House, čímž jsem si vysloužila nebývalý respekt své sestry.

2011/11/12

Nic nového pod sluncem

Tak jsem asi pět dní po operaci. Nikoho doufám nepřekvapí, že mé zájmy jsou teď tedy zcela hypochondrického rázu.
Mé prozatimní soužití s bolavou nohou by se dalo shrnout do tří překvapení:

1. Dost mě zarazilo, jak moc dokáže být bolest nepříjemná a jak málo jsem schopná ji snášet.

2. Vnímám hodinu od hodiny zlepšení. Začínám mít pocit, že mám tak silné a odolné tělo, že si ho se svou ubrečenou povahou ani nezasloužím. Zcela evidentně se začíná s novou situací sžívat a napravuje, jak může.

3. Je neuvěřitelně deprimující, když nějaká část mého těla nedokáže být ovládána mozkem. S nohou dokážu hýbat všelijak (když nepočítám ohnutí – to je samozřejmě limitované), ale nedokážu ji v sedě nebo leže rovně zvednout nahoru. A tak sedím, přemlouvám ji, soustředím se na ni a snažím se sobě vsugerovat, že přece stačí jen pomyslet, a ona se zvedne... Nakonec zahanbeně zmobilizuju zdravou – pravou – nohu, aby podebrala tu levou a přesunula ji na postel / z postele / na židli /ze židle / na stůl / se stolu. A v tom mám už celkem praxi.

P.S. V pondělí jdu do školy, tak jsem zvědavá, jak dlouho tam vydržím.

2011/11/10

Proč parkour a já? Inu, taky se sama dost často ptám.

Kupodivu jsem se k parkouru nedostala přes svého současného chlapce, i když si to mnoho lidí myslí. Na druhou stranu je pravda, že nebýt jeho, už bych s parkourem asi skončila, což by... vlastně zas tak velká škoda nebyla. V každém případě jsem na svou nálepku "Vencova holka" dost alergická. Ovšem, to tak prostě je – za to nikdo nemůže.

Když teď ležím v nemocnici s rozřezaným kolenem, z čehož parkour z velké části viním (ačkoli prvotní příčina byla jiná – třeba tedy parkouru křivdím, protože bych se bez něho možná ani nedozvěděla, že operace je žádoucí), necítím k tomuto sportu, který mi nikdy nešel a ani nikdy nepůjde, nic jiného než odpor.

Ale nebylo tomu vždycky tak. Úplně náhodou jsem parkour objevila na internetu, zhlédla jsem se v tomto videu, které pro mě asi bude navždy to nejlepší, co jsem kdy z parkouru viděla, a pokud se mi někdy podaří zvládnout aspoň polovinu z těchto triků, budu považovat svou parkourovou kariéru za úspěšnou.

Na prvním tréninku jsem se zamilovala do trenéra, do zlepšování své kondice a do možnosti, že bych někdy něco jako v tom videu dokázala... První dvě lásky mi zůstaly, třetí se stala láskou platonickou – zvlášť teď, když půl roku nebudu moct ani zábradlí přeskočit.

Proč se tedy pořád o tento sport zajímám (zvlášť v současné době nemůžu tvrdit, že ho praktikuju)? Miluju ten pocit, že co se dá zvládnout silou, to zvládnu – když ne teď, tak za rok za dva. Mám ráda nesmyslné dívčí happeningy, při nichž člověk pláče vyčerpáním. Mám ráda to, že pokud jde o posilování, dokážu na tréninku na rozdíl od svých některých spolusportovců (chlapců) prakticky všechno.

A i ty dílčí čistě parkourové úspěchy mám ráda – a to je zároveň důvod, proč parkour nenávidím. Když jsou úspěchy tak malé, motivace se ztrácí...

2011/11/08

Sportovkynino ohlédnutí

Dnes jdu na operaci kolene. Pro někoho, jako jsem já, nebo lépe řečeno pro takového člověka, jakým jsem se stala za poslední rok, to je trochu mezní situace. Za posledních asi osm let, odkdy mám přetrhané křížové vazy z jednoho šíleného sjezdu v Alpách, jsem zvládla sjet nepřeberné množství dalších sjezdovek jak na lyžích (několik dokonce na telemarkových), tak na snowboardu, naběhala stovky kilometrů a nastoupala a následně seběhla desetitisíce výškových metrů.

Ještě jsem stihla odehrát několik basketbalových zápasů, rok se věnovat aikidu. Začla jsem lézt a i v parkouru jsem zaznamenala drobné úspěchy. Protančila jsem mnoho nocí a nachodila... kdoví? tisíce? desetitisíce kilometrů?

Doufám, že nebudu muset dát za pravdu těm, kteří "by do sebe nikdy nenechali vrtat". Ale i kdyby přece, jsem vděčná za to, co jsem stihla zažít po fyzické stránce, a za to, že sport není jedinou náplní mého života. Schopnost přečíst ty stovky (možná i tisíce) knih je naštěstí na zdravotním stavu mého pohybového aparátu nezávislá.

Cítím, že bych měla mít strach... asi tak jako bych měla mít strach, když jdu v noci v lese, stojím na kraji propasti nebo se ke mně temnou uličkou blíží někdo cizí. Ale stejně tak, jako to nezvládám v těchto případech, nedokážu se ani dnes skutečně bát.

2011/11/04

Smajlíci:)


Téma tohoto příspěvku mě napadlo v souvislosti s odkazem, který sdílela na Facebooku Marie Iljašenko...
Mé názory na používání emotikonů prošly v průběhu času mnoha změnami. Od prvotního nadšení, kdy jsem si hledala jejich významy a učila jsem je rodiče, abych jim je mohla psát do textových zpráv, přes hluboký odpor a zavrhování nejen emotikonů samotných, ale i mých přátel, kteří jimi zahlcovali naši korespondenci, až po jakousi toleranci a jejich opatrné využívání.

Mám takový problém, že když si sama stanovím nějakou zásadu (jakkoli ušlechtilá a chvályhodná může být) a následně ji skutečně dodržuju, dost mě štve, když ji nedodržují lidé kolem mě. Tedy ve chvíli, kdy jsem se rozhodla nepoužívat emotikony, byla jsem neuvěřitelně alergická na všechny ty rozesmáté a uplakané příspěvky v internetové komunikaci těch lidí, kteří aniž by chudáci věděli o mém novém pravidlu, emotikony používali a používají – což jsou prakticky až na velmi ojedinělé výjimky všichni.
To byl tedy první problém, s nímž jsem se musela potýkat: Stoupající nenávist vůči bližním. Další nesnází bylo pochopitelně vzájemné (ne)dorozumění. Mám hloupou tendenci diskutovat všude a za všech okolností, za každou cenu tvrdě oponovat, i když se můj názor od "protivníka" liší vlastně jen v drobných detailech, být dost nekompromisní a psát (ano, psát, protože v přímém kontaktu nejsem zdaleka tak suverénní) ironicky. Z této kombinace se bez nejrůznějších úsměvů stává třaskavá směs. Tak jsem dosáhla toho, že si mě několik známých (včetně mého bratrance) vymazalo z přátel na Facebooku a s mnoha dalšími jsem se pohádala.
Nakonec mě mé pravidlo přepadlo ze zálohy: Se svým bývalým chlapcem jsem se dohodla, že ve vzájemné komunikaci nebudeme emotikony používat. Tato zásada přežila náš vztah, ale já už s ní mám problém – nedokážu rozpoznat, kdy co myslí vážně.

A tak tedy: Stále nedokážu smajlíky používat zcela bez zábran, ale nutno přiznat, že v době, kdy rychlá písemná komunikace tak často nahrazuje komunikaci ústní, emotikony skutečně mohou v určité omezené míře zobrazit emoce, gesta a výraz ve tváři. Tedy to, co je v přímém kontaktu naprosto automatické. Jejich užívání šetří čas dlouhého vysvětlování a většinou zamezí tomu, aby se adresát naštval pro nějakou ironickou poznámku (ať už proto, že by se jinak cítil dotčen samotným textem, nebo že by se urazil, protože ironii sám nepochopil).
Nyní většinou píšu emotikony tam, kde nejsou tolik vidět
– tedy v komunikátorech typu ICQ, výjimečně v e-mailech, někdy v komentářích na Facebooku, ale nikdy v příspěvcích samotných.

2011/08/18

Přechodníky


Úvod: Přechodníky máme dvojího typu: přítomné a minulé. Pro každý existují dva způsoby tvoření, které závisí na tom, od jakého slovesa chceme přechodník udělat. Každý přechodník od každého slovesa má tři tvary: 1. pro mužský rod singulár, 2. pro ženský a střední rod singulár, 3. pro plurál.
1. Z jakých sloves můžeme vytvořit jaké přechodníky?
1.1 Ze sloves dokonavých – tedy těch, které v podstatě nemají přítomný čas, a můžeme si u nich říct "jednou" – se dá utvořit jen přechodník minulý. Takovým slovesem je například sloveso "podívat se". "Podívám se" je vvýznamem budoucí čas, i když je to tvar přítomného času. Můžu si říct "jednou se podívám" / "jednou jsem se podívala".
1.2 Ze sloves nedokonavých – tedy těch, u nichž si můžeme říct "stále" – se dá utvořit jen přechodník přítomný. Takovým slovesem je například sloveso "dívat se". "Dívám se" je přítomnost. Můžu říci "stále se dívám" / "stále jsem se dívala".
1.3. Sloveso "být" je (pokud vím) jediné, z něhož se dají utvořit oba dva tvary.
2. Tvorba přechodníků a jejich význam.
2.1 Přechodník nikdy nestojí sám ve větě, ale vždy se váže k jinému slovesu a k podmětu, přičemž podmět řídícího slovesa a přechodníku musí být tentýž.
2.2 Sám "čas" přechodníků nijak nesouvisí s aktuálním časem, ve kterém se pohybujeme (minulý, přítomný, budoucí), ale se vztahem k řídícímu slovesu.
2.2.1 Přechodník minulý znamená, že jeden děj (vyjádřený přechodníkem) předchází druhému (vyjádřenému řídícím slovesem), nejlépe tedy pokud máme dvě dokonavá slovesa.
2.2.2 Přechodník přítomný znamená, že dva děje probíhají současně, nejlépe se tedy tvoří se dvěma nedokonavými slovesy.
2.3 Tvorba
Přechodníky přítomné mají koncovky: -e, -íc, -íce, nebo -a, -ouc, -ouce.
Přechodníky minulé: -d, -dši, -dše, nebo -v, -vši, -vše.
Který ze dvou způsobů použijeme, závisí na tom, jaké třídy a vzoru dané sloveso je.
2.3.1 Přechodník minulý: Mějme větu: "Generál se podíval z okna a zamával."
Jak "podívat se", tak "zamávat" jsou dokonavá slovesa, je tedy zřejmé, že budeme tvořit přechodník minulý.
Generál se nejdříve podíval, potom zamával, přechodníkový tvar tedy náleží slovesu "podívat se".
Generál je chlap, budeme mít tedy mužský rod.
Výsledná věta: "Generál, podívav se z okna, zamával."
Pro generálku: "Generálka, podívai se z okna, zamávala."
Pro manžele Generálovy: "Generálovi, podívavše se z okna, zamávali."
Pro druhý způsob minulého přechodníku si vezměme větu: "Generál přišel do pokoje a začal psát."
Generál: "Generál, přišed do pokoje, začal psát." nebo též "Přišed do pokoje, generál začal psát."
Generálka: "Generálka, přišedši do pokoje, začla psát."
Generálovi: "Generálovi, přišedše do pokoje, začli psát."
Všimněme si, že můžeme celou větu přehodit i do budoucnosti, aniž bychom měnili tvar přechodníku:
"Generál, podívav se z okna, zamává."
2.3.2 Přechodník přítomný: Věta: "Generál se dívá z okna a mává."
Obě slovesa jsou nedokonavá, děje probíhají současně, tedy budeme mít přechodník přítomný. Je na nás, které ze sloves bude řídící.
Výsledná věta: "Generál, dívaje se z okna, mává." nebo "Generál se dívá z okna, mávaje."
Generálka: "Generálka, dívajíc se z okna, mává." nebo "Generálka se dívá z okna, mávajíc.
Generálovi: "Generálovi, dívajíce se z okna, mávají." nebo "Generálovi se dívají z okna, mávajíce."
Pro druhý způsob přítomného přechodníku mějme větu: "Generál vidí manželku a mává."
Generál: "Generál, vida manželku, mává."
Generálka: "Generálka, vidouc manžela, mává."
Generálovi: "Generálovi, vidouce děti, mávají."
Všimněme si, že celá věta může být v jakémkoli čase, aniž bychom museli měnit tvar přechodníku:
Minulost: "Generál, dívaje se z okna, mával."
Budoucnost: "Generál bude mávat, dívaje se z okna."
3. Úskalí přechodníků.
3.1 Mnoho z těch, kdo přechodníky používají, používají jen ženský rod. V tomto mají výhodu ženy, protože když dotyčná osoba mluví o sobě, nedělá žena chyby.
Proto věta "Vidouc tu spoušť, nemohla jsem jinak," je správně, zatímco "Vidouc tu spoušť, nemohl jsem jinak," je špatně. Správně má být "Vida tu spoušť, nemohl jsem jinak."
3.2 Mužské přítomné přechodníky, jejichž tvar je stejný jako 3. osoba singuláru přítomného času, jsou v praxi v podstatě nepoužitelné.
Tedy věta "Malujíc malířka přemýšlí o svém životě," je docela pochopitelná, zatímco "Maluje malíř přemýšlí o svém životě," dnes již málokdo rozluští.
Závěr: Přechodníky jsou ozdobou českého jazyka. Nepoužívejte je, pokud si nejste jisti jejich správností.
P.S.: Neručím za všechny tyto informace, protože pocházejí z mé hlavy, jak si je pamatuju z doby před přibližně osmi lety. Přesto doufám, že když už se k použití přechodníku odhodlám, na 99% je správně. Pokud má někdo nějaké opravy, budu za ně ráda. (Nejsem si například zcela jistá psaním čárek.)
P.P.S.: Psáno narychlo, během nemoci, z neschopnosti dělat něco užitečného. Proto se omlouvám za všechny překlepy a hrubky, které možná naleznete.