2012/11/20

Večírek

Někdy mě uklidní vědomí, že dokonce i člověk, kterého velmi obdivuju, má své problémy a cítí se ztraceně. „Ztraceně“... slovo, které poslední dobou používám velmi často.
Zakouším osamělost mezi spoustou lidí, prokrastinuju četbou filosofie místo toho, abych studovala to, co musím, je mi špatně z hudby, kterou už půl roku poslouchám, aniž bych měla energii hledat a „naposlouchávat si“ novou.
Když má člověk špatnou náladu, tak vnímá hloupost a trapnost všech lidí kolem sebe se zvýšenou intenzitou. Vlastně vidí trapnost i tam, kde by ji za jiných okolností nezaznamenal. A nejhorší na tom je, že v ostatních vidí jako v zrcadle sebe sama.

A tak jsem se na nedávném večírku ptala sama sebe...

...zda mi vadí pomlouvat něčí styl v oblékání a špatnou angličtinu, ale nevadí mi odsuzovat tlusté a hloupé lidi jen proto, že sama postrádám vkus a anglicky mluvím špatně, zatímco mám to štěstí, že nemám sklon příliš tloustnout a cítím se chytrá.
...zda mi opilecké blábolení vadilo tím víc, že jsem zrovna měla docela čerstvě v hlavě jednu knihu na dané téma, nebo jestli taky takhle mluvím o problémech, o nichž nic nevím.
...zda mi intelektuální humor, který má leckdy jen poukázat na sečtělost a inteligenci mluvčího, připadal hloupý jen proto, že jsem na něj neměla náladu, nebo mi bylo líto, že nejsem součástí rozhovorů.
...zda jsem se skutečně alespoň s jedním z těch lidí, za nimiž jsem během večera přišla, skutečně chtěla bavit, nebo zda mi jen připadalo trapné sedět sama v koutě.
...zda se můj pocit, že k onomu kolektivu nakonec stejně nepatřím, zakládá na skutečnosti, mé momentální náladě, nebo nechuti k jakémukoli tak silnému ztotožnění se s nějakou skupinou.

Pusto...



A jaký smysl má život člověka, který tak bytostně spojuje svou vlastní existenci s existencí jiných lidí / druhého člověka?

2012/10/05

Vůně, hudba, vzpomínky

Poznámka na úvod: Všechny postavy jsou smyšlené. Veškeré podobnosti s žijícími lidmi jsou pouze náhodné.*

Vzpomínky mám spojené s vůněmi a hudbou a setkala jsem se s mnoha lidmi, kteří to vnímají podobně. Vůně jsou však příliš prchavé, a tak jsem zavalena zbytky starých parfémů, mýdel a šampónů, které nedokážu dopotřebovat, protože by z nich uniklo kouzlo. Vzpomínky spojené s vůněmi však i přes veškerou péči nakonec vyvanou nebo se vinou neopatrného pohybu roztříští spolu s flakónkem za posledního pokusu si je zadržením dechu co nejdéle ponechat.

S hudbou to je jiné. Je svým způsobem věčná a z nějakého důvodu staré vzpomínky nežárlí na nové, když se snaží přebrat jejich místo.

(Chuť nefunguje. Ani koláček, ani chilli, které možná všechny mé chuťové vzpomínky postupně spaluje. Někdo mi říká, že má vzpomínkové asociace i ve spojení se světlem. Já tomu vlastně nevěřím: vždy to musí být vůně, která mění napětí ve vzduchu. A hmat... doteky... samozřejmě, ale o těch až jindy. Jako vzpomínka stejně fungují jen v případě dotýkání se rukou a očí.)




Mám pocit, že k vůním spíš sedí události a místa, zatímco k hudbě lidé. Dnes jsem náhodou slyšela jednu písničku, kterou jsem poslouchala poprvé asi před půl rokem. V tu chvíli jsem pocítila velmi silnou nostalgii a uvědomila jsem si, že člověk, kterého mám spojeného s přítomností, už patří i do mé minulosti.
Integrován do mého života... Pamatuju si všechny lidi, se kterými jsem strávila byť jen hodinu v intenzivním rozhovoru. Vzpomínka na ně je jako dech, jako závan větru. Má dnešní nostalgie však znamená, že už si toho člověka vždy budu moct zpřítomnit.


*To jen pro uklidnění jednoho člověka, který se bojí, že všichni poznají, že píšu o něm.

2012/08/30

Strach z konců

Poslední záznam jedné mé kamarádky ve mně vyvolává neskutečný stesk. Stesk po místech, kam bych se chtěla podívat, a smutek z konců. Bohužel neodjíždím z žádného zajímavého prostředí. Přesto mám pocit, že i pro mě něco končí.
Dnes je tu v Praze poprvé chladno a já cítím, že už se léto doopravdy nevrátí. Mám strach ze zimy. Jako každý rok si říkám, že zima přece není žádná katastrofa. Jako každý rok se přemlouvám, že si tentokrát zimou nenechám zkazit náladu. Vzpomínám si, že minulý podzim jsme se na tom dohodly s babičkou.
Umřela 6. ledna.


2012/08/29

Filip s Davidem

Mluví sprostě, ačkoli je jim teprve šest let. Neposlouchají, žalují na sebe navzájem, házejí po sobě houskou a pak mají hlad, perou se v metru pod nohama ostatních cestujících,...

Je mi líto, že se nedokážu vžít do jejich situace. Jistě, asi taky nikdy plně nepochopím muže, ale dítětem jsem někdy skutečně BYLA*, a přesto už nevím, jaké to je. Nedokážu cítit, jakou mají orientaci v prostoru, jestli z té skluzavky skutečně spadnou, nebo ne. Nedokážu vnímat, jak složitým slovům, větám, příběhům mohou rozumět. Jak vysvětlit slovo "vzor", "klesnout", "ztuhnout", "dojem"...? Jak vysvětlit, proč jsou na hrobech kříže? Jak přesvědčit, že na hřbitovech nestraší? Co je to křesťan?
Je mi smutno z představy dětství. Člověk je tak žalostně sám, i když je s kamarádem, škemrá o pozornost dospělých, s nimiž ho to nebaví. Nemůže si číst...

A pak vidím, jak na hřišti opatrně vozí malou holčičku na kolotoči.
A odpoledne sleduju Filipa z okna tramvaje: drží se svého tatínka za ruku, míří do slíbeného McDonaldu a pláče. Nestihl mi dát pusu na rozloučenou.



*Dnes bez anatmana prosím.

2012/08/07

Na pomezí

Mám představu, že si za několik let, možná i desetiletí, pokud budu ještě naživu, vzpomenu na jedno zvláštní odpoledne, které jsem strávila nad dorty, malinami se smetanou a hořkou kávou.

Byla jsem v malé vesnici, špinavá, unavená a rozvažovala jsem, jestli budu své děti vychovávat Kantem, antropologií, nebo klasickou literaturou.

Tak lehko mi bylo. Přesně na hranici mezi celým životem před sebou a promarněným mládím.


2012/07/28

Pentax K1000

Jsem zvyklá, že se mi život mění po skocích, ale teď nevěřím vlastním očím, když se dívám na poslední článek. Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo četl Bernharda na koncertě (ne snad, že bych teď četla něco jiného).
A vlastně už jsem tou dobou překračovala do nového životního období, což jsem asi tušila, ale rozhodně nevěděla. Probouzela jsem se z jednoho snu do druhého. (Copak bych mohla někdy přestat snít?)
Chtěla jsem psát o maratonu 13. května, ale ten byl pouhou vzpomínkou už před startem. Opět trávím život v horečce. Jako obvykle. Minimálně jednou za dva roky. Na jaře.
Jak psát o pocitech, o nichž se nedá veřejně psát, o nichž se nedá psát vůbec, které by se ani neměly cítit? O pocitech a emocích, které jsou vzpomínkou na minulé city a steskem po nich? Jak psát o opojení výjimečností, které v sobě skrývá touhu po konvenčním, tradičním a obyčejném?

Začala jsem fotit. Trošku. Tak strašně moc jsem nechtěla. Hrozně dlouho jsem hrozně moc nechtěla fotit. Poprvé jsem si nastavila clonu, zaostřila na objekt, nastavila čas... a nic nevyfotila. Bála jsem se, že pokazím jedno filmové okýnko a že mě focení začne bavit. Po dvou měsících jsem se fotila v zrcadle. Objektem jsem byla já a člověk vedle mě, který mi všechny potřebné parametry nastavil.
Potřetí jsem si všechno nastavila sama. Můj fotografický objekt nemohl fotit, protože řídil. Otálela jsem strašně strašně dlouho...
Je zvláštní, že člověk přímo v okamžiku pořizování snímku nevidí. Focení na analog není zajímavé z toho důvodu, že by snad bylo o tolik náročnější, ale proto, že je vzpomínkou na obraz, který jsme ve skutečnosti nikdy neviděli: Měsíc jsem si nebyla jistá, zda jsem při jízdě autem stiskla spoušť na slunci nebo ve stínu.
Naštěstí (?) jsem velmi brzy měla jiné fotografické starosti. Objevila jsem analog Pentax K1000 po dědovi. Během jednoho dne, na jehož začátku jsem nevěděla, které tlačítko co znamená, se mi podařilo vyfotit celý film, který byl ve foťáku vložen zcela nový a neporušený od roku 2006, vyplašit se, že jsem foťák rozbila, následně film osvítit a nechat jeho trosky vyvolat:


Má nová zábava se stala posedlostí, jen to kouzlo se částečně ztratilo. Zdá se, že budu muset buď začít fotit pořádně, nebo se naučit fotografie sama vyvolávat.




A přece to má nějaký přínos: rozzářené oči mého druhého dědy, když mu vyprávím, že i s jeho foťákem (Exa Ihagee) zkouším fotit, a jeho probuzení z letargie, když se ho ptám na rady a zkušenosti.

2012/04/26

Manic Street Preachers, ale recenzi nečekejte

Na začátku musím předeslat, že fakt NEMÁM ráda koncerty. Nechápu, proč bych měla za několik set/tisíc poslouchat ve stoje, v zakouřeném a upoceném prostoru něco, co si můžu poslechnout v lepší kvalitě doma.
Nicméně když před několika týdny naše rodina pojala plán jít na koncert Manic Street Preachers, připadalo mi to jako skvělý nápad, jak upevnit rodinnou soudržnost. Kromě toho se mi některé písničky docela líbí. Pro mou maminku, jakkoli samozřejmě podporuje rodinnou soudržnost, neexistuje nic horšího než koncerty, takže výsledná sestava vypadala takto: já, moje sestra, táta, bratranec, sestřenice a strýc.

Jak se koncert blížil, celé se mi to zamlouvalo míň a míň. Jsem nastydlá, den předtím jsem absolvovala čtyřhodinové Běsy V Celetné a pustila jsem si na zkoušku jedno album a zjistila nejen to, že se mi ta hudba vlastně moc nelíbí, ale navíc že kromě dvou písniček skupinu vůbec neznám. Ale už nebyla cesta zpátky, takže když jsem kolem osmé vyjížděla z domu, mohla jsem jen závidět mámě, která šla na víno s jednou naší společnou kamarádkou.

Přibližně v půl deváté už jsem postávala v zakouřené Lucerně, bavila se s bratrancem, hádala se se sestrou a popíjela předražený džin s tonikem. To ještě hrála předkapela, takže jsme si mohli povídat. Když se někdy po deváté konečně "Menici" objevili, sestra jakýkoli další hovor zakázala (poněkud zbytečně – stejně nebylo slyšet vlastního slova) a já jsem se začala odevzdaně pohupovat do rytmu a snít.


Po chvíli jsem se však nemohla ubránit pocitu, že jsem jak ten divný člověk onehdy v K4, který si koupil kávu a hodinu seděl a koukal před sebe. S tím rozdílem, že tady to dělají všichni, ale že v K4 se aspoň nekouří a ten mladík tam mohl sedět. Tak jsem si řekla, že se můžu klidně přesunout někam na vzduch, sednout si na schody a rozjímat tam. Sedla jsem si do jednoho z nejvyšších pater Lucerny, poslouchala a snila.
Po chvíli se však syndrom pocit-muže-z-K4 vrátil, a tak jsem po chvíli marného boje sama se sebou vytáhla knihu. Před svou rodinou jsem byla v bezpečí: sestřenice pařila v kotli a ostatní se potloukali někde na nižších balkónech a hledali nejlepší poměr faktorů vzduch, hlasitost a viditelnost (poměr, který já jsem vyřešila poměrně uspokojivě a především velmi rozdílně od nich). Přesto jsem byla nervózní, že by mě snad přece někdo mohl...


"TYVOLE, JAKEŠOVÁ!!! KDO JINEJ BY SI MOHL NA KONCERTĚ ČÍST??? CO TADY DĚLÁŠ?"

2012/04/25

Střípky z Bernharda

Momentálně nejsem schopná napsat nic svého, ale posledních pár dní jsem v zajetí Thomase Bernharda, tak jsem se rozhodla o něj podělit. Uvedené citáty jsou z českého výboru Tři novely. Z Amrasu (překlad Michaela Jacobsenová) jsem z nějakého důvodu nic nevybrala, povídky Ungenach a Moušlování jsou přeložené Miroslavem Petříčkem.

Ungenach:

Ve většině tváří je jenom hloupost a je hloupost chtít ve všech těchto tvářích tušit či hledat či rozpoznávat něco jiného než hloupost... proto má dav absolutně hloupou tvář. (25)
– Tak bych asi charakterizovala životní názor jednoho svého nového kamaráda. Já jsem se toho názoru zbavovala pět let... Cítím, že se vrací.

Uvnitř blázinců je obecně uznávané šílenství, řekl váš pan poručník, mimo blázince je ilegální šílenství... ale šílenství je všechno. (40)

... zatímco já mám ale vždy před očima nějaký dobrý účel, Robert žádný dobrý účel nezná... a právě o tomto dobrém účelu, jakož i vůbec o dobrém účelu a vůbec o celém pojmu účelnosti stále v posledních týdnech a měsících uvažuji, pravděpodobně snad již celá léta... (41)
– Tak nějak u mě. Jako Kant, ale ten v tom měl pravděpodobně jasno. Já nemám jasno ani v účelnosti, ani v Kantovi.

Když jsme delší dobu nemluvili, musíme promluvit, když jsme mluvili, musíme mlčet. (56)
– Toto je mé další filosofické selhání...

Robertovi se podařil úžasný popis rodiny. Jeho svrchovaná inteligence se projevila především v charakterizaci otce. Bez kompromisů. Co vidí, je v naprosté shodě s tím, co jest. Bezohledná instrumentace jeho myšlení. Zcela samozřejmě zaměňuje souvislosti, myšlení, schopnost orientace atd.... Jeho jazyk: je jasný i tam, kde jej používá jenom proto, aby ozřejmil naší zahořklost. Vše je u něj povýšeno do roviny důvěryhodného. (77)
– Proč mám vždycky pocit, že se různé fenomény objevují ve skupinách? Dvě knihy, které čtu zároveň, spolu skoro vždycky těsně souvisí. Buď to mohou být jungovské "náhody", tedy běžnou zkušeností pronikající archetypy, ale mám spíš pocit, že je to tak, že se ve všem objevuje všechno, ale my dokážeme vnímat jen to, co se ukáže víckrát za sebou. (A ty čtyři tečky tam skutečně jsou – já si myslím, že je to špatně. Jak je to v originále, nevím.)

Že život je dialog, je lež, stejně jako je lež to, že život je skutečnost. I když není nic fantastického, přesto je život jen neštěstí v podobě nestoudnosti, kratší či delší období hrůzy, které se skládá z plodů znechucení a z melancholie... miliardy a miliardy příčin smrti, účinků smrti... Čelíme zde obludné nesnášenlivosti stvoření, jež nás stále víc skličuje, znechucuje a nakonec zabíjí. (83)
– Tak tohle si naštěstí zrovna momentálně nemyslím, ale nechám si to tu – ono se to bude zase někdy hodit.

Moušlování:

A zatímco vozka mlčí, cítím se naprosto osamělý, myslím si, jakkoli jsem ještě nedosáhl věku, v němž je takový pocit přirozený, myslím si, protože jsem se nestaral o to, abych v pravý čas nalezl duchovně spřízněné osoby, nikoli jen osoby spřízněné citově, nýbrž také duchovně spřízněné osoby, lidi, kteří uvažují jako já, třebaže nemusí jako já cítit, kteří se jako já zabývají spíše nepravděpodobností než pravdou, přitom se ale rovněž zajimají o hudbu, umění a všechno fantastické. (192)
– A možná i našla, jen teď spíš hledám zas ty spřízněné citově.

Je nešťastné počasí, ve kterém onemocní i ten, kdo je docela zdravý, říkám. (200)
– To si taky říkám, ale bohůžel to asi není pravda. Nemocná jsem jen já, ačkoli žádné nemoci (a už vůbec ne nachlazení) neuznávám.

Mimořádný člověk je přísně vzato člověk naprosto řádný, myslím si, není to nikdo vně řádu. (238)

Hlavní věc je usnout, velice vážený pane, nikoli probudit se. Příroda, zdá se mi, je ospravedlněním přirozenosti, ale neospravedlňuje rozum, to chápu stále jasněji. (241)
– V tom je trochu útěcha. Protože nakonec člověk stejně usne. O probuzení už se (možná) postará někdo jiný.

2012/04/09

Slavný tak dlouho plánovaný běžecký výlet dopadl poněkud neslavně

"Ráno jsem samozřejmě zaspala, protože jsem měla do tří do rána nějakou práci, a tak jsem vyrazila z domova až autobusem v 10:22. V 10:58 mezi Velkou Chuchlí a Radotínem se mě začíná zmocňovat vzrušení. Nikdy jsem dlouhý – tedy 20 km a výš (popřípadě 2 h běhu v hornatém terénu) – běh neměla naplánovaný. Respektive měla, ale v průběhu běhu jsem to vzdala. Všechny dosavadní delší běhy vznikly spontánně, když jsem měla chuť běžet stále dál a dál."

... Takže toto jsem si zapsala na svůj papír, kde jsem měla podrobně rozepsanou trasu, v těch 10:58. Ještě plná optimismu a odhodlání. Na plánu bylo asi 30 km z Černošic přes Karlštejn do Dobřichovic. Povzbuzena ještě živou vzpomínku na dvou a půl hodinový běh v Dolomitech jsem se těšila, že běh v českém terénu mě bude bavit stejně. Nevím, proč jsem si myslela, že 30 km na Karlštejnsku zvládnu uběhnout za 3 hodiny. V Itálii jsem neměla žádný odhad vzdálenosti – běžela jsem stále dopředu a hlídala jsem si, abych se stihla včas otočit a nebyla tak bez vody a bez jídla příliš dlouho, a tak mě ani nenapadlo, že jsem ve skutečnosti uběhla asi velmi krátkou trasu.
"Bez vody a bez jídla" – toto byl další problém dnešního běhu. Tentokrát jsem totiž měla kromě několika kil navíc (rozuměj kila, která jsem za poslední dva týdny přibrala) ještě asi čtyřkilový batoh s vodou, jídlem a oblečením (a ještě knihou samozřejmě – jsem v tomto ohledu trochu nemocná...).

Nu, tak jsem vyběhla z Černošic vzhůru po modré, ve Vonoklasech se napojila na červenou (trasa královny Elišky nebo tak něco) a přes Karlík doběhla pod Karlštejn, kde jsem si dala oběd v podobě hroznového vína a minerálky. Pokračovala jsem nic zlého netušíc po žluté do Hlásné a Zadní Třebaně, jak jsem měla naplánováno. Na dalším rozcestníku, kde jsem měla za sebou asi 17,5 km cesty, už jsem začínala mít pocit, že to s těmi třiceti kilometry zřejmě neklapne... To nejhorší mělo však teprve přijít.
Byl to úsek po silnici proti šílenému větru a následné odbočení na modrou. Divila jsem se, proč jsem při tom příšerném stoupání nemožným terénem pořád potkávala různé mnohem schůdnější cesty bez značek. Doma jsem potom zjistila, že na vrchol, na nějž jsem se drápala, vede normální cesta klikatící se po vrstevnicích. Tu ovšem modrá značka tvrdohlavě ignoruje a razí si cestu rovnou vzhůru... a následně střemhlav dolů.

Na 21. kilometru své trasy jsem objevila spásnou směrovku: Řevnice ŽST 5,5 km. Ano má trasa měla mít ještě pokračování minimálně pět dalších kilometrů, ale na ty už jsem neměla. Celková délka tedy nakonec byla asi 26 km.


A co je na tom nejvtipnější? Trvalo mi to skoro čtyři hodiny. Jistě, říkám si, že jsem občas dělala zastávky, místy jsem nějakou dobu hledala značku, trochu jsem bloudila, byl to neschůdný terén v kopcích, měla jsem batoh na zádech,... ALE ČTYŘI HODINY!!!


JAK ASI DOPADNE TEN MARATON???


P.S. Od příchodu domů jenom jím a pořád mám strašný hlad. Takže zřejmě ani plánovaný vedlejší efekt – totiž trochu se přiblížit své původní váze – se nebude konat.

P.P.S. Ne, teď vážně: Běh je úžasná věc, neuvěřitelně jsem si to užila a užiju si i maraton, ať už na něm dopadnu jakkoli.

2012/04/07

Sebevražda amitriptylinem

Jedna starší žena chtěla spáchat sebevraždu. Měla všechno přesně naplánované: Odeslala předem dopis své známé, v němž ji informovala o svém záměru. Nechtěla totiž, aby jí její úmysl někdo rozmlouval, ale zároveň se jí hnusila představa, že by byla nalezena ve svém bytě až po několika týdnech již v prvních stádiích rozkladu. Připravila si dvě krabičky amitriptylinu. Tři dny nejedla, aby nepodlehla náhlé touze zachránit si život vyzvracením léků. V onen den si schválně nechala mobilní telefon v práci, přestřihla šňůru od pevné linky, zamkla se v bytě a klíče hodila z okna. Věděla, že její rozhodnutí je správné a nezvratné, a tak nechtěla, aby její plán něco překazilo – byť by to měla být ona sama.
Otevřela si láhev vodky, posadila se do křesla, zapla televizi a začla zapíjet jednu tabletu za druhou. Pomalu se začala nořit do bezvědomí...
Za dva dny uvědomila po obdržení dopisu vyplašená známá policii. Ta našla ženu v bytě již mrtvou. Pitva prokázala sebevraždu amitriptylinem. 
Tělo bylo uloženo na místním hřbitově. Žádná závěť neexistuje a o dědictví se vedou spory.

Ve skutečnosti bylo všechno jinak:
Otevřela si láhev vodky, posadila se do křesla, zapla televizi a začla zapíjet jednu tabletu za druhou. Když ucítila sucho v ústech a zrychlený tep srdce, dostala strach. Vzpomněla si na všechny výlety a návštěvy divadel, které absolvovala se svými kamarádkami. Představila si vyplašenou známou po obdržení dopisu...
Rychle běžela na záchod a snažila se vyzvracet obsah žaludku, ale nešlo to. Chtěla zavolat sanitku, ale nemohla najít mobil a domácí telefon byl hluchý. Když zacloumala dveřmi od bytu, zjistila, že jsou zamčené. Začala se jí točit hlava a nedostávalo se jí vzduchu. Rozběhla se k oknu a šílená úzkostí a strachem volala o pomoc.
Když jeden kolemjdoucí spatřil vrávorající starou ženu, jak leze za neartikulovaných výkřiků z okna ve třetím patře a chystá se sešplhávat po okapu, zavolal hasiče a sanitku. Spoluprací hasičů, kolemjdoucího a několika dalších lidí se podařilo ženu již téměř v bezvědomí dostat dolů a poskytnout jí lékařskou pomoc.
Po čtyřech letech, během nichž byla žena z důvodu nezvratného poškození mozku udržována na přístrojích ve vegetativním stavu, podlehli lékaři naléhání vzdálených příbuzných a za mlčenlivého souhlasu svých nadřízených ženu z přístrojů odpojili.
Tělo bylo uloženo na místním hřbitově. Žádná závěť neexistuje a o dědictví se vedou spory.

2012/04/05

Inspirativní setkání

Řekněte mi, jak je možné, že se mi po tři roky marně snažila jedna osoba, která pro mě tehdy znamenala celý svět, rozmluvit kouření, ale povedlo se to až člověku, s nímž jsem strávila pouhé tři dny a o němž jsem v té době nevěděla ani to, jak se jmenuje příjmením?
Jak je možné, že se mě celý rok snažila jedna tehdy mně velmi milá osoba přesvědčit, že bych měla omezit konzumaci alkoholu, ale úspěšný byl až opět onen člověk, když jsem ho viděla o tři měsíce později, a stačil mu na to jeden den?

Čím je způsobeno to zvláštní  velmi často jednostranné  naladění na názory jednoho člověka, které nemá (skoro?) nic společného s láskou?
Zdroj: http://cristiandlr.deviantart.com/
Pokud připustím, že život není jen chaotické těkání beze smyslu, je strašně lákavé si představovat, že právě taková setkání bez příčin a bez důsledků jsou podmíněna celým předchozím životem a mohou být důležitá pro celý život následující.

A nikoli, nemluvím jen o těch závislostech, kterých jsem se možná na nějakou dobu zbavila.

2012/04/02

Kde se berou andělé?

Nevím, v co věřím. Asi v Boha svým způsobem, v lidské dobro, ve vyšší smysl existence.
V každém případě ale věřím v anděly. Kdo je to anděl? Anděl je cizí člověk, který se zjeví ve vaší blízkosti a nějak vám pomůže. Někdo, kdo nemá nejmenší důvod se o vás starat. Anděl ze svého vlastního pohledu neudělá nic zvláštního. Prostě pomůže, když vidí, že je to třeba. Sám sebe za anděla nepovažuje a ani z vnějšího pohledu nikdo není andělem stále.
Anděl je dobro, které probleskne skrze cizího člověka. Před několika lety jsem potkala slečnu-anděla na plese v Lucerně, kdy jsem byla z čehosi zoufalá a ona se mě zeptala, jestli mi může nějak pomoct. Dalším andělem byla potetovaná slečna s piercingy, která se mě jako jediná v přeplněném autobuse zastala, když mě obtěžoval jakýsi bezdomovec. Pak to byla Bulharka, jež v Rile mně a mému spolucestovateli poskytla jídlo, ubytování, odvoz a nějaká leva poté, co jsme o přišli o všechny peníze.
Zatím posledním andělem byl pán v horské chatě v italských Dolomitech, který mi dal vodu, když jsem se před ním zjevila po hodině a půl běhu do kopce bez jediného eura v kapse.
Děkuji všem bezejmenným andělům, díky nimž můžu věřit v lidské dobro. Děkuji jim za to, že mi dávají chuť ztělesňovat anděla jiným lidem.

2012/03/21

Reklama na... CO???

Před několika dny zaujala mé oči reklama v metru, na níž byl asi takový obrázek:

Zdroj: http://eleganteye.tumblr.com/
(Omlouvám se fotografovi, že jsem jeho fotku použila pro tento účel, ale originální reklamu jsem nikde nenašla a tento obrázek je jí asi nejblíže.)

To, že reklama "zaujala mé oči" je zřejmě to, o co jejím tvůrcům šlo. Ach ano, teď si vzpomínám: zadek byl potištěn razítky (aluzi na Ostře sledované vlaky bych tu spíš nehledala). Je pravda, že bez obrázku bych si asi firmy tisknulevne.cz, s níž ho spojuje značně neumělý oslí můstek "... a nebudete vědět, co dříve potisknout :)", asi nevšimla.

P.S. Ten smajlík tam vážně je. Sama nevím, co mě víc pohoršuje.

2012/03/11

Nedělní večer s barokem II

(Pro Nedělní večer s barokem I klikni na Nedělní chvilka poezie.)

Až umřu, prosila bych mít na pohřbu "první kázání pohřební nad urozeným a statečným panem Bohuslavem Kořenským" z roku 1643.

Pro útěchu je zde citován sv. Augustin: "Běda mně, Pane, odpusť mi, Pane! Já mrcha shnilá, pokrm červův, nádoba smrdutá, potrava ohně. I co jsem já, jenž mluvím s tebou? ... Nádoba hnoje, skořepina hnísu, plný smradu a hrůzy, slepý, chudý, nahý, mnohým nedostatkům poddaný, neznající vchodu ani vyjití svého, bídný a smrtedlný, jehožto dnové jako stín pomíjejí, jehožto život jakožto květ na stromě roste, a hned vadne, nyní kvetne, a hned zase uschne."

A dále: "Ó my všickni plačme, truchleme, kvilme, žalosťme, neb i nás to přetěžké jho smrti očekává, i my pod něj musíme, kdy, nevíme, než že brzy, to víme. ... Umřel pan Bohuslav*, i my svíčky zhasneme, zvadla ta rozkvetlá ratolest pan Bohuslav*, i my zvadneme, uplynul ten křišťálový potuček pan Bohuslav*, i my uplyneme, podstoupil to přetěžké jho smrti pan Bohuslav*, i my podstoupíme, zatměla se ta světlá hvězda pan Bohuslav*, i my se zatmíme: více pan Bohuslav* není, i my nebudeme. ... Zemřeli jiní, i my zemřeme, zemřeme, ouve! nastojte! běda! Kvilme, plačme, truchleme, žalosťme, rmuťme!"

*Místo "pan Bohuslav" si dosaďte libovolného nebožtíka.

2012/03/08

Requiem za knihy

Vy všichni, kdo s napětím očekáváte další článek, vězte, že už o jeho námětu přemýšlím velmi dlouho. Dokonce jsem i několik článků začala psát: První byl o usmíření a pokoji v duši, ale byl moc osobní, takže zůstal v konceptech. Druhý měl být o tom, jak jsem v dobré fyzické kondici, když dokážu opilá a na podpatcích běžet asi kilometr na autobus a nebýt po tom ani zadýchaná, ale ten by byl moc nafoukaný. Kromě toho jsem nastydla a po této eskapádě mě už třetí den bolí palec u nohy, takže to nakonec s tou skvělou kondicí a zdravím asi nebude tak horké. Třetí článek, který také skončil v konceptech, byl o Wittgensteinovi, ale za prvé mu nerozumím, za druhé jsem o něm psala do školy (pokud jde o verdikt, tak jsem ještě stále udržována ve sladké nevědomosti) a za třetí jsem ho ještě ani nedočetla. Plánovala jsem tedy napsat článek o neskutečně vtipné knize My filologové od Nietzscheho, ale dnes jsem o ni přišla. Výměnou za námět.

Knihy nedočtené
Kdysi jsem četla knihu Tři pokusy od Petra Handkeho. I první dva pokusy (Pokus o únavě a Pokus o jukeboxu) jsou skvělé, ale když jsem se v Pokusu o vydařeném dni dočetla, že jeden z nejspolehlivějších receptů, jak zažít NEvydařený den, je ztratit právě rozečtenou knihu, byl to jeden z těch nemnohých okamžiků v moři set tisíců stran, kdy přesně víte, že to je ono.
Je poměrně dost knih, které jsem nezvládla dočíst do konce, ale neexistuje nic horšího, než když jste té možnosti zbaveni násilím. Nejen že to zkazí den, ale zkazí to i tu knihu samotnou. Kniha je odsouzena k věčnému nedočtení. Tak jsem poprvé v životě ztratila knihu někdy ve dvanácti letech. V názvu bylo něco se zajatkyní a jednalo se o zbeletrizovaný příběh Marie Stuartovny od spisovatelky Eleanor Hibbert (vydaný pod pseudonymem Jean Plaidy).* Nikdy jsem tedy nečetla o tom, jak probíhala její poprava.

Zdroj: en.wikipedia.org

Další fatální ztrátou byly Vlny od Virginie Woolf. Dodnes jsem neodpustila svému anonymnímu kolegovi z nácviku Hanušova Requiem, že knihu z té Státní opery sebral. Též zůstala nedočtena.
Asi před měsícem jsem ztratila v Žabce v Kaprově ulici Ovidiovo Umění milovati v krásném poetickém překladu Ivana Bureše. Když jsem si šla knihu okamžitě půjčit, abych ji mohla dočíst, překlad Dany Svobodové mě znechutil tak, že dílo opět zůstalo nedočteno.
Když jsem dnes opět vstupovala do Žabky (už tam nikdy nevrkočím – beztak je to tam příšerně drahé a jsou tam protivné prodavačky, když si kupujete mrkev), říkala jsem si, že tentokrát tam knihu nenechám. Jenže to už jsem ji pravděpodobně ani neměla. Ještě jsem se stihla pochlubit Fischerové, že čtu Nás filology, které nám minule doporučovala, ale když jsem si je chtěla vyndat z batohu, byli pryč.

Řekněte mi, kdo je ten, kdo za mnou chodí a mé knihy sbírá? Chci je zpátky.

Zdroj: www.pianolessons.com

*Jde mimochodem v rámci žárnu o velmi dobré knihy. Za celou dobu, co jsem její knihy četla (a bylo jich skutečně dost), jsem se nikdy nesetkala s nějakou historickou nepřesností nebo výmyslem.

2012/02/26

Nedělní chvilka poezie

Přepadla mě chvíle zoufalství nad tím, že jsem tento víkend opět nic neudělala (už bych se pomalu měla smířit s tím, že víkendy jsou prokleté), a hlavně... strašná nenávist. Opět. To, že jsem sobecká, vím o sobě už mnoho let a více či méně úspěšně se s tím snažím bojovat. Ale vždy jsem si myslela, že většina mých činů je motivována láskou. Ať už láskou k vlastnímu životu, nebo k ostatním lidem. Postupem let jsem v sobě vypěstovala trochu tolerance a velkorystosti a myslím, že neexistoval člověk, kterému bych přála něco zlého. Až doteď. Mám strach z toho, co v sobě dokážu probudit, ničí mě to. Nešťastná zamilovanost je asi smutnější, ale za nenávist, kterou teď cítím, pohrdám sama sebou. Je mi z toho špatně. A nevěřím tomu, že někdy dokážu odpustit (v hlavě ano, už tisíckrát, ale doopravdy z celého srdce...?).

Ale chtěla jsem vás dnes především povzbudit v tom ohledu, že veškeré problémy mají dočasná řešení. A když se něco vyřeší dočasně, může mít pak člověk čas a energii začít pracovat na řešení trvalém. První pomocí je toto video. Člověk se prostě nemůže utápět v depresích, když si ho pustí:

















Komu video stačí, přeji dobrou noc, kdo očekává tu slíbenou chvilku poezie, nechť čte dále. Kromě násilného vylepšení nálady totiž existuje druhá možnost, totiž najít někoho v ještě větší prdeli. Pro tento účel jsem si tentokrát vybrala člověka dnes právě 448 let a osm dní mrtvého (já vím, nestihla jsem to, ale třeba se dožiju pětisetletého výročí, a to jistě nezapomenu). Kdo už jiný by měl být ke stáru spokojen se svým celoživotním dílem než Michelangelo Buonarroti? Vizte úryvky jeho poezie v překladu Františka Halase:


Giulio Bonasone, 1546 (zdroj: de.wikipedia.org)
Výkaly obří mám kol u zápraží,
kdo hrozny jed či projímadlo bere,
ti všichni sem jen vyprázdnit se snaží.

Já naučil se moč znát, rourky steré,
kudy ven teče škvírou, zdiva kazy,
jimž se křik můj po jitru tmou dere.

Zlomen a puklý, strhán do vnitřnosti
jsem útrapou vší; smrt je hospoda má,
v níž žiji, jím, kde na úvěr mne hostí.

Mým veselím je trudná mysl sama
a odpočinkem jsou mi bědy stálé:
kdo neštěstí chtěl, Bůh mu naděl samá!

Mám čmela v džbánku, to můj hlas tak bzučí,
a v měchu ze žil, z kůže sešitého
mám v měchýři tři kaménky z mé žluči.


No, a pokud pořád nic, tak poslední záchrana je o svých problémech napsat. Sice asi není mnoho lidí, kteří to dokážou tak pěkně jako Michelangelo, ale pro ulehčení většinou postačí i skromnější literární výkony.

2012/02/24

Úvaha o úvaze o smrti

Asi jste nečekali, že má včerejší příhoda zůstane bez odezvy. Navíc už mi leze na nervy diskuze pod posledním článkem, která je teď tak pěkně viditelná z hlavní strany (rozhodla jsem se, že to nebudu mazat – za komentáře si můžu sama, tak jen ať je každý vidí), a tak je načase psát o něčem normálním.

Přemýšlela jsem, kdy jsem se v životě bála, že umřu. Bylo to jednou v Norsku, kdy na mě jeden kamarád shodil na skále kámen o přibližně metrovém průměru a já jsem na poslední chvíli vyskočila do strany na nějaký skalní výstupek. Zajímavé bylo, že tehdy se mi už nepodařilo na něj vylézt podruhé. Moje tělo tehdy reagovalo na nebezpečí a odmítlo si ho nechat namluvit bez toho šutru.
Jednou jsem se bála, že se utopím na Sázavě. Moc dobře neplavu, a když jsem v panice ve vodě, tak nemůžu dýchat. Nakonec jsme ale utopily jen pár telefonů a několikery klíče. Jednou jsem se v noci vzbudila s tak strašnou bolestí, že jsem se nemohla ani pohnout – to byla jen zablokovaná záda, ale myslela jsem si, že umřu. Jednou jsem byla znehybněná bez přístupu vzduchu, před šesti lety na horách jsem se najednou lekla, že se při tak rychlé jízdě na lyžích zabiju (nezabila jsem se, ale utrhla jsem si kolenní vazy – o tom asi většina z vás ví).

Pak byly chvíle, kdy jsem chtěla umřít. Těch bylo mnohem víc a byla to období šíleného zoufalství a šílené odvahy. Doteď můžu být ráda, že jsem se nikdy v těchto časech nesetkala na ulici s nějakým násilím. Jsem si totiž jistá, že bych tehdy bývala byla bránila kohokoli třeba proti pěti chlapům. Vzpomínám si na ty pocity, kdy jsem v něco takového doufala.
Příčiny těchto stavů bývaly asi tak dvě: nedostatek lásky (ať už domnělý, nebo skutečný) nebo pocit vlastního totálního selhání.

Foto: Ondřej Oskar Wolf
Když jsem včera spadla ze čtyř metrů ze stěny na zem, první, co jsem cítila, bylo ulehčení, že jsem nespadla na nohy. (Jak by taky? Očekávala jsem, že se normálně kus proletím a odrazím se od stěny nataženýma nohama, jak se to na stěně většinou děje.) Další myšlenka byla, že se mi pravděpodobně nestalo nic vážného, jen je mi lehce špatně, točí se mi hlava a trochu mě bolí celé tělo. A třetí věc: jak se asi cítí ten chudák, který mě "jistil"?

Tak co jsem měla dělat? Dotahala jsem nahoru lano a vylezla si na druhého tu cestu, ze které jsem spadla... Až pak ve sprše jsem začala strašně brečet. Proč? Když se člověk dotýká té zoufale křehké věci, kterou dostal do užívání, a uvědomí si, jak je mu na světě krásně, že teď vůbec není ve stavu, kdy by chtěl umřít, a kolik má před sebou věcí, na něž se těší, a povinností vůči sobě a ostatním, je to zvláštním způsobem dojemné. K čemu by asi bývaly byly ty nespočetné hodiny a dny, které jsem svému tělu věnovala, kdyby se bývalo mělo zabít nebo zmrzačit jedním hloupým pádem ze stěny (zas tak pravděpodobné to asi není, ale kdo ví)? K čemu by byly všechny ty se strašným úsilím dobyté vědomosti, které v mé hlavě buď zůstaly, nebo jí ještě častěji propluly, aniž byly k užitku mně nebo komukoli jinému? Co jsem kdy udělala nezištně pro někoho, aby si na mě vzpomněl s láskou?

Je zvláštní, že až doteď jsem měla s představou krátkého života spojenou spoustu zážitků, které bych chtěla stihnout. Například kdybych věděla, že za rok umřu (těžko si takovou situaci představit, protože bych byla buď zřejmě hodně nemocná, nebo bych se musela připravovat na nějakou sebevražednou misi, ale tak čistě teoreticky), asi bych měla touhu vylézt na Mount Everest, uběhnout maraton, podívat se do pralesa,... Ale nějak mě včera napadlo, že vlastně nevím, k čemu by to bylo dobré.
Možná mám na světě nějaký důležitější úkol než uspokojovat své fyzické a psychické potřeby až do umření (a to doslova – přesně tam totiž směřuju).

A kvůli tomu jsem tak hrozně brečela, když jsem zjistila, že mi nic není. A taky proto, že jsem strašně chtěla, abych bývala měla někoho, komu bych mohla zavolat, nechat si od něho vynadat a udělat večeři a přitulit se k němu.

No, a abychom nekončili tak do smutna, tak mi to celé připomnělo jedno video.



2012/02/21

Pojebanej fejsbuk

Štvalo mě to vždycky. Od "to byl kurva den" přes "ty seš děvka" (ve smyslu "ty seš dobrej") až po nechutný hlášky typu "cigáni do plynu!!!" od člověka, kterej má minimálně dva Romy mezi "kamarády", kterýho si z mnoha důvodů vážím a o kterým doufám, že taková blbost je jen otázkou věku.
Nemám nic proti vhodně použitému sprostému slovu, a kdo mě zná, ví, že jsem otevřená, sprostá a perverzní. A uznávám, že občas to přeženu a že někomu se to líbit nemusí (ráda si na sebe někde přečtu kritiku). Ale mám pocit, že určitou hranici by měl každý dodržovat. Za hranicí by mohlo být například nadávání na menšinovou komunitu, do níž patří můj kamarád, nebo naprosto samoúčelné sprosté nadávání "na poměry", pokud mám mezi přáteli rodiče mých kamarádů, mladší lidi, pro které bych měla být vzorem, popřípadě mám zcela veřejný profil.
Skutečnost, že jeden umělec (přimyslete si uvozovky, pokud si myslíte, že jsou namístě) ve svém statusu provádí nadávkovou onanii ("stav vyjebaný společnosti", "mrdat", "zkurvená vláda", "hovno", "kurva", "prdel" tam má dvakrát – místo "Jdu do prdele" by bývalo bylo lepší "Jdu do píče"), jsem ještě schopná tolerovat. Ale může mi někdo vysvětlit, proč se po něm musí všichni komentující opičit a jak slepice kdákat ve stejném duchu? A nejen pokud jde o formu, ale ani obsahově nepřinést nic novýho? Ještě i bez toho, aby si přečetli jeden pitomej (pojebanej, chcete-li) článek na novinky.cz, takže navíc plácaj uplný nesmysly?

Je chvályhodné, když lidé sofistikovanou formou upozorňují na problémy kolem sebe. Je skvělé, když se zapojí do petic a veřejných protestů, pokud jde o dobrou věc. Je obdivuhodné (alespoň z mého pohledu), když sami iniciují nějaké akce, nebo dokonce riskují pracovní místo, majetek, svobodu nebo život v ušlechtilém zájmu (jsem moc naivní, když si myslím, že žijeme v krásné části světa, kde většinou o poslední dvě věci nejde?).
Ale jaký má smysl nadávat na "skorumpované vedenie metropole", jimž "my platíme dane" a kterým "na to nikto nepovie ani hovno"?

Nu... nějaký závěr, abych nebyla moc sprostá...
Jednak do Prahy nikdo mimopražské obyvatele nedeportoval, a jednak pokud mi něco vadí, tak to mám buď konstruktivně řešit, nebo se na to vysrat.

2012/02/19

Nejodpornější film mého života

Dnes jsem původně chtěla psát o tom, jak je mi hezky, jak je mi smutno už jen občas, že už dokážu svému ještě před měsícem nejdražšímu přát to, že má najednou chuť dělat všechny ty věci, po kterých jsem s ním hrozně toužila, ale on na ně z nějakého důvodu neměl energii. (Není to tak úplně pravda, ale už to, že to tak CHCI, je krok dopředu.) Jsem neustále zamilovaná – každý den do někoho nového – do někoho, s kým si píšu celý den, do někoho, s kým jsem zcela nečekaně měla příležitost věnovat se znovu svému nejoblíbenějšímu sportu (ne, sex to není), do někoho, s kým jsem strávila celou noc při rozhovoru o ztraceném štěstí. Ale jsem volná. To jediné, k čemu cítím skutečnou lásku, je život.



















Ano, o tom jsem chtěla dnes psát.

Ale včera jsem byla v kině na jednom filmu, který mě minimálně ještě pro dnešní den zbavil chuti do života. Nesnáším horory, protože nevím, proč bych v sobě měla uměle vzbuzovat emoci, kterou necítím moc často, ale kterou možná o to víc nesnáším. Takže zkrátka: na horor bych nešla. Ale na film o sexuálním násilí? Proč ne... Pokud, jak se píše, se vše ve filmu skutečně při natáčení dělo, tak to přece nemůže být tak hrozné – přece tu herečku nemohli zabít. A jsem na něco zvyklá, že.
Ještě před začátkem filmu jsem svému společníkovi se smíchem líčila, jak jsem kdysi byla pohoršená, když jedna moje kamarádka chtěla jít na filmy festivalu Otrlý divák v kině Aero. Já teď už přeci jsem otrlý divák. (Teď jsem pohoršená kvůli sobě.)
Člověk, který mě na ten film vzal, je jediný člověk, o němž si dokážu představit, že bych s ním projekci vydržela až do konce, jediný člověk na světě, který je schopen to se mnou vydržet až do konce (a věřím, že jen se mnou) a o kterém si zároveň nebudu myslet, že je úchylná nestvůra. Nebudu ho jmenovat, protože se za zhlédnutí filmu stydí, takže tohle je aspoň taková moje malá pomsta.

Těžko bych mohla o samotném filmu cokoli říct. Na rozdíl od většiny komentujících na csfd si myslím, že film je dobrý. Nebo jinak: ve mně vyvolal přesně ty emoce, které vyvolat měl, včetně nezdravé fascinace. Nebyla jsem téměř schopná dojít z kina na Biskupcovu, protože jsem nevěděla, jestli se pozvracím, omdlím nebo začnu šíleně brečet.
A málem bych zapomněla na fekální předfilm, při kterém mě chytal dávicí relfex.

Závěrem: Na tento festival už mě NIKDY NIKDO NEDOSTANE!



2012/02/16

Opět jeden "zážitek"

Už se vám stalo, že vám během jednoho okamžiku zmizela celodenní práce? A už se vám stalo, že se vám přihodilo něco, o čem jste si mysleli, že se vám nikdy nemůže stát?
Dnes ve tři ráno mně. Dva v jednom. Celý den jsem dopisovala jednu práci, večer šla na stěnu a na večeři a těšila jsem se, že už to během noci dopíšu a odevzdám. Poté, co jsem dodělala poslední úpravy (to znamená vytvořila pevné mezery* tam, kde bylo potřeba), jsem text uložila a začala psát e-mail, do něhož jsem plánovala vložit přílohu. Ještě jsem se jednou chtěla pokochat tou prací (ona je taková hezká na pohled, když už je upravená)... Tušíte správně! Text byl přesně ve stejném stadiu, jako když jsem k němu ráno zasedla.

Těžko říct, jaké se mě zmocnily pocity. Samozřejmě jsem se pustila do zoufalého hledání v útrobách svých záloh, ale důmyslný mechanismus, který mi zpomaluje počítač každou půlhodinu, zřejmě ukládal veškerých tisíc záložek v internetovém prohlížeči, které jsem měla otevřené, zapamatovával si skutečnost, že už potisícáté poslouchám nejnovější album Radůzy (možná i tak trochu pochopil, že už ji nemůžu vystát),... ale na práci nějak zapomněl.
Třásly se mi ruce, myslela jsem, že skočím z okna, ale na druhou stranu... zmocnilo se mě zvláštní vzrušení. Asi to způsobila šílenost situace a možná i odhodlání "to prostě dopsat". Myslela jsem si, že si nic nepamatuju, ale jiný důmyslný systém – totiž můj mozek nějakým zvláštním způsobem (na rozdíl od počítače přece jen má ten přirozený software něco do sebe) zaznamenal skoro všechny změny, které jsem v textu provedla, a já jsem zjistila, že si pamatuju většinu úprav a že se mi vybaví, kdykoli se dostanu při čtení textu na příslušné místo: některé pasáže jsem dokázala přepsat i doslova tak, jak jsem je vymyslela o pár hodin dřív, věděla jsem, kde mě při čtení čeká překlep.
Byla jsem odhodlaná se na vytváření těch pevných mezer* vykašlat, ale v 6:58, po čtyřech hodinách náměsíčné rekonstrukce svého vlastního textu, jsem si je nakonec neodpustila. Když ona je ta práce tak hezká na pohled...

Než jsem vytvořenou práci uložila do nového souboru, asi čtyřikrát jsem si ji zkopírovala do různých jiných souborů pro případ, že by se ukázalo, že můj dosluhující počítač už je postižen nezvratným alzheimerem (jsem zvědavá, zda se budu chovat takto zodpovědně i nadále). Ne, je to dobré. Na průvodní e-mail už nemám kapacitu a v 7:03 práci odesílám. Konec.

Na celé kauze mě zaujalo několik věcí:
1. Když jsem si v 23:30 myslela, že jsem unavená a usnu každou chvíli, nebyla to pravda.
2. Nebylo by možné takovým tempem, jakým jsem podruhé psala ten text, pracovat vždy? Byly to poměrně jednoduché myšlenky. Nějak nechápu, proč jsem se s nimi patlala celý den, když to šlo vše zvládnout za čtyři hodiny.
3. Ten pocit! Před časem jsem si naordinovala každý den nějaký zajímavý zážitek jako léčbu svého stesku po vzrušujícím životě. Před pár dny to bylo běhání naboso ve sněhu, na valentýna dva zajímavé rozhovory s téměř neznámými lidmi (jednoho z nich jsem viděla jednou, druhého vůbec nikdy) a konfrontace se svými zvrácenými pocity. A včera/dnes? Netušila jsem, že vylezení spáry v Mammutu bude tak slabý odvar toho, co mě mělo teprve potkat...

* Pevná mezera se na mém počítači vytvoří kombinací alt+mezerník a její funkcí je zabránit zalomení řádku v určitém konkrétním místě. Naštěstí můj textový editor netrpí chorobnou touhou pevné mezery vytvářet všude, kde je "cítí", takže text vypadá relativně normálně. Pevná mezera má totiž smysl jen v případě, že by na konci řádku měla zůstat jednopísmenná souhlásková předložka (k, s, v, z). Pokud se však uvedené předložky vyskytují uprostřed řádku, je lepší nechat tam mezeru normální, protože pevná mezera se při zarovnání "do bloku" nerozšíří a text pak vypadá divně.

2012/02/09

Zoufalství únavy a únava zoufalství

Mám po zkoušce, jsem nevyspalá a leží přede mnou příliš mnoho práce. Co z toho vyplývá? Místo rozumného návratu do světa nerozumných snů posledních dní sedím před počítačem, mám otevřených osm knih (skutečně – teď jsem to spočítala) a dokument OpenOffice s jednou ušmudlanou stránkou napsanou za dvě hodiny a především také Facebook, kde si povídám s cizími lidmi pod statusem svého bratrance, díky nimž se – ano, zrovna teď – stále znovu a znovu přesvědčuju, jak je svět – zvláště ten virtuální – neskutečně propojen.
A to je přesně ta chvíle, kdy mám pocit, že musím své tvůrčí schopnosti a neschopnosti mobilizovat něčím, co je přeci jen trochu konstruktivnější – alespoň po formální stránce, i když zrovna teď si ani tím nejsem jistá – než pokusy o bonmoty s jediným člověkem na celém širém internetu, který je ochotný se se mnou bavit a kterého ovšem – jaká škoda – vůbec neznám.
A tak píšu tento svůj deník, který lidé čtou, nebo nečtou – podle toho, jak tomu zrovna chci věřit –, zatímco stále kontroluju, jestli ten jediný člověk na celém širém internetu, se kterým se chci bavit JÁ, mi náhodou nenapsal.

Bolavé oči – ne, ještě necukají, to až tak za týden – a nezodpovězená otázka, kde se mi ztratil čas a schopnost se soustředit. Copak se vyplatí spát, když budu úplně stejně unavená – leda bych spala dvanáct hodin –?
Chybí mi někdo, pro koho můžu být "malá". Ach, už teď... Jak to děláte vy stále osamělí?

2012/02/05

To jsem já. Opět. Naštvaná, unavená, možná tentokrát skutečně bez energie...

Dojímat se svými vlastními příspěvky, které jsem se neodvážila publikovat nebo které jsem v rámci zachování psychického zdraví svých známých i neznámých nemohla publikovat, je fakt trapné.
Cítit nenávist k někomu, ke komu bych měla cítit možná ještě lásku, mírnou náklonnost, nebo maximálně lhostejnost, je stravující.
(Nenávist ne kvůli tomu, že mě opustil, ale že se mnou vůbec kdy byl. Nenávist ke všem, kteří ho nikdy neuvidí tak jako já a budou ho obdivovat, nenávist sama k sobě za to, že jsem si tak dlouho myslela, že to může být jinak. Nenávist k osudu, že jsem ho kdy potkala.)
Poslouchat smutnou hudbu (jinou neznám) uprostřed noci je pro mě nebezpečné nebo přinejmenším nevhodné.
Popíjet víno a tvářit se, že už za chvíli začnu psát něco smysluplnějšího než to, co právě píšu, je ubohé.
Hledat v tomhle světě štěstí je zbytečné. A přesto to stále dělám. A možná už za pár hodin, až se vzbudím, budu opět znovu věřit, že ho můžu najít. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Nenávidím nikoli ty, kteří jsou šťastní – těm maximálně závidím –, ani ty, kteří žijí svůj šedivý život a jsou v něm spokojeni – ty lituju. Nenávidím ty, kteří se mi snaží vnutit model obyčejného života bez skutečného štěstí, bez skutečného zoufalství.

Publikovat tohle je šílené, ale chce se mi. Hrozně se mi chce. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Aktualisierung: Jetzt, nach fünf Tagen, habe ich zu fühlen (nicht nur zu "wissen") angefangen, dass nicht nur er mich, sondern auch ich ihn enttäuscht haben könnte.

2012/01/28

Co je skutečně (můj) život


Námět pro tento příspěvek mi poskytl můj milý, když mi včera řekl, že všichni nepotřebují k životu zážitky. Musím přiznat, že toto mě nikdy nenapadlo. A asi to nedokážu pochopit. Mám pocit, že když neprožívám nic zajímavého, tak nežiju, že když člověku vedle sebe nedokážu zprostředkovat nezapomenutelné zážitky, tak se mnou nemůže být rád.
Tímto směrem by to nemusel být takový problém. Kdybych ovšem já nefungovala přesně takto. Totiž že mě nebaví trávit čas pouhým bytím – musím žít, pořád zkoušet něco nového, pořád se něco nového učit, málo spát a hodně se bavit. Asi ani nezáleží tolik na tom, jestli jde o zážitek dobrý nebo špatný. Platí (pravděpodobně do jisté míry, které jsem ještě nedosáhla), že čím silnější, tím lepší.

Chuť napsat tento příspěvek se zrodila z funkce "shuffle" resp. "zufällige Wiedergabe" v mém iTunes. Že mi Čechomor připomíná jedno krásné období mého života, už jsem si zvykla, ale Chinaski mě posunuly ještě dál do minulosti: do chvil prozářených sluncem uprostřed jednoho léta a do okamžiků splněných dlouholetých snů. Zároveň do hor a zároveň do rozpáleného nočního města s vodkou Absolut a jediného životního období, kdy jsem milovala koncerty. Život byl šílená jízda, při které jsem se ještě stihla hodně učit a pracovat. Vlastně něco jako teď.
Dnes nelituju ničeho, co jsem zažila, ničeho, pro co jsem se kdy rozhodla. A hlavně nelituju, že jsem někdy něco neudělala. Kdokoli mi může vyčítat, že jsem příliš extrémní, že mám každou chvíli jinou náladu a že tímto způsobem se žít nedá. Dá, zatím dá, a je to neuvěřitelné, neuvěřitelně krásné. Nemůžu a nechci na tom nic měnit.

P.S. Když si to teď po sobě čtu, mám pocit, že z textu čiší naivita a rozmazlenost. Ale mám pocit, že znám i některé starší lidi, kteří mají podobný názor nebo aspoň podobný styl života. Jako mnoho dalších mých vlastností byla i tato v poslední době podrobena zkoušce, když se ukázalo, že mnoho energie a (pravda někdy až trochu sebedestruktivní) chuť do života může být nevýhodou. Ale asi jsem se rozhodla, že nebudu nešťastná z toho, že chci žít.

2012/01/14

Ať žije narcismus

Rozhodla jsem si zde vytvořit takový archiv svých článků. Zatím jich není tolik, ale budu je časem doplňovat, a tak je budu mít všechny pohromadě.
Buďte trpěliví, minimálně další čtyři články jsou v přípravě. Pro úplnost ještě parkourový dokument, kde se můžete potěšit mým famózním výkonem a profesionální promluvou (už jsem říkala, jak mám ráda rozhovory?).

2012/01/05

Co mi přinesl rok 2011


Strašně moc.
Závěr studia ve Vídni. Poznání, že se dá v němčině nejen dorozumět, ale i skládat zkouška. Poznání, že se dá pracovat v šíleném stresu a velmi rychle. A že se při tom dá i sportovat.
Novou lásku a současně závislost na té staré... Spoustu kamarádů, kteří by se bývali byli mohli stát mou láskou – v jiném čase a na jiném místě. Mnoho krásně strávených dní s lidmi, které jsem viděla poprvé a možná i naposled v životě, ale s neurčitou nadějí, že snad ještě přeci někdy...
Schopnost si okamžitě domluvit sraz místo věty „já se ti ozvu“. Poznání, že intelekt není ta nejdůležitější vlastnost, pro kterou bych si měla vážit lidí. Že se dá studovat celé prázdniny, ale je to strašné. Že mé studium je skvělé, i když už trochu moc dlouhé. Že žádná deprese není nekonečná a dá se zvládnout stejně jako tisíc kliků za den nebo sedmička na stěně – jen je to trochu těžší. Že mám v sobě neuvěřitelné zásoby energie, které se však občas projevují špatným způsobem.
Nejvíc vykouřených cigaret spolu s odhodláním v roce 2012 nekouřit vůbec. Silvestr, kde jsem potkala jediného chlapa ve svém životě, kterému stačí spát stejně málo jako mně. Touhu se ještě o něco víc snažit vážit si všeho, co mi život přináší.
Vyrovnanost... možná... v tuto chvíli.

2012/01/02

Sanatorium Na Věčnosti

První chybu člověk udělá už na zastávce Kobylisy, když nastoupí do autobusu 102 a jede do zastávky Staré Bohnice. Na konec světa jsem jela sama – jen s řidičem. V pošmourném předvánočním dni jsem se ploužila podél plotu, skrze nějž prosvítá ticho a semtam nějaký pavilón. Jedna branka odnikud nikam, jeden zamčený vchod a po dvou cigaretách konečně hlavní vstup. Nikde nikdo, ve vrátnici zakouřeno, zpoza monitoru se vynoří hlava a posílá mě směrem, který beztak znám.
Babička se mnou nemluví, poznává mě, ale nemá o mě zájem, což je ještě horší. Po chodbách vrávorají ženy, které nepoznají svůj pokoj, ale aspoň vrávorají, říkají nesmysly, ale aspoň mluví.

V průběhu několika dalších týdnů jsem s ní mluvila, modlila se, krmila ji, těšila se s ní na Vánoce, které měla strávit u nás. Nestrávila – ranila ji mrtvice.
A teď? Prý nic nevnímá a umírá. Nemám sílu ji vidět. Nemám sílu myslet na to, jak strašně trpí, pokud ještě vůbec vědomě trpí. Není to katastrofa, když umírá starý člověk, ale je to zlé... strašně zlé.