2012/01/28

Co je skutečně (můj) život


Námět pro tento příspěvek mi poskytl můj milý, když mi včera řekl, že všichni nepotřebují k životu zážitky. Musím přiznat, že toto mě nikdy nenapadlo. A asi to nedokážu pochopit. Mám pocit, že když neprožívám nic zajímavého, tak nežiju, že když člověku vedle sebe nedokážu zprostředkovat nezapomenutelné zážitky, tak se mnou nemůže být rád.
Tímto směrem by to nemusel být takový problém. Kdybych ovšem já nefungovala přesně takto. Totiž že mě nebaví trávit čas pouhým bytím – musím žít, pořád zkoušet něco nového, pořád se něco nového učit, málo spát a hodně se bavit. Asi ani nezáleží tolik na tom, jestli jde o zážitek dobrý nebo špatný. Platí (pravděpodobně do jisté míry, které jsem ještě nedosáhla), že čím silnější, tím lepší.

Chuť napsat tento příspěvek se zrodila z funkce "shuffle" resp. "zufällige Wiedergabe" v mém iTunes. Že mi Čechomor připomíná jedno krásné období mého života, už jsem si zvykla, ale Chinaski mě posunuly ještě dál do minulosti: do chvil prozářených sluncem uprostřed jednoho léta a do okamžiků splněných dlouholetých snů. Zároveň do hor a zároveň do rozpáleného nočního města s vodkou Absolut a jediného životního období, kdy jsem milovala koncerty. Život byl šílená jízda, při které jsem se ještě stihla hodně učit a pracovat. Vlastně něco jako teď.
Dnes nelituju ničeho, co jsem zažila, ničeho, pro co jsem se kdy rozhodla. A hlavně nelituju, že jsem někdy něco neudělala. Kdokoli mi může vyčítat, že jsem příliš extrémní, že mám každou chvíli jinou náladu a že tímto způsobem se žít nedá. Dá, zatím dá, a je to neuvěřitelné, neuvěřitelně krásné. Nemůžu a nechci na tom nic měnit.

P.S. Když si to teď po sobě čtu, mám pocit, že z textu čiší naivita a rozmazlenost. Ale mám pocit, že znám i některé starší lidi, kteří mají podobný názor nebo aspoň podobný styl života. Jako mnoho dalších mých vlastností byla i tato v poslední době podrobena zkoušce, když se ukázalo, že mnoho energie a (pravda někdy až trochu sebedestruktivní) chuť do života může být nevýhodou. Ale asi jsem se rozhodla, že nebudu nešťastná z toho, že chci žít.

2012/01/14

Ať žije narcismus

Rozhodla jsem si zde vytvořit takový archiv svých článků. Zatím jich není tolik, ale budu je časem doplňovat, a tak je budu mít všechny pohromadě.
Buďte trpěliví, minimálně další čtyři články jsou v přípravě. Pro úplnost ještě parkourový dokument, kde se můžete potěšit mým famózním výkonem a profesionální promluvou (už jsem říkala, jak mám ráda rozhovory?).

2012/01/05

Co mi přinesl rok 2011


Strašně moc.
Závěr studia ve Vídni. Poznání, že se dá v němčině nejen dorozumět, ale i skládat zkouška. Poznání, že se dá pracovat v šíleném stresu a velmi rychle. A že se při tom dá i sportovat.
Novou lásku a současně závislost na té staré... Spoustu kamarádů, kteří by se bývali byli mohli stát mou láskou – v jiném čase a na jiném místě. Mnoho krásně strávených dní s lidmi, které jsem viděla poprvé a možná i naposled v životě, ale s neurčitou nadějí, že snad ještě přeci někdy...
Schopnost si okamžitě domluvit sraz místo věty „já se ti ozvu“. Poznání, že intelekt není ta nejdůležitější vlastnost, pro kterou bych si měla vážit lidí. Že se dá studovat celé prázdniny, ale je to strašné. Že mé studium je skvělé, i když už trochu moc dlouhé. Že žádná deprese není nekonečná a dá se zvládnout stejně jako tisíc kliků za den nebo sedmička na stěně – jen je to trochu těžší. Že mám v sobě neuvěřitelné zásoby energie, které se však občas projevují špatným způsobem.
Nejvíc vykouřených cigaret spolu s odhodláním v roce 2012 nekouřit vůbec. Silvestr, kde jsem potkala jediného chlapa ve svém životě, kterému stačí spát stejně málo jako mně. Touhu se ještě o něco víc snažit vážit si všeho, co mi život přináší.
Vyrovnanost... možná... v tuto chvíli.

2012/01/02

Sanatorium Na Věčnosti

První chybu člověk udělá už na zastávce Kobylisy, když nastoupí do autobusu 102 a jede do zastávky Staré Bohnice. Na konec světa jsem jela sama – jen s řidičem. V pošmourném předvánočním dni jsem se ploužila podél plotu, skrze nějž prosvítá ticho a semtam nějaký pavilón. Jedna branka odnikud nikam, jeden zamčený vchod a po dvou cigaretách konečně hlavní vstup. Nikde nikdo, ve vrátnici zakouřeno, zpoza monitoru se vynoří hlava a posílá mě směrem, který beztak znám.
Babička se mnou nemluví, poznává mě, ale nemá o mě zájem, což je ještě horší. Po chodbách vrávorají ženy, které nepoznají svůj pokoj, ale aspoň vrávorají, říkají nesmysly, ale aspoň mluví.

V průběhu několika dalších týdnů jsem s ní mluvila, modlila se, krmila ji, těšila se s ní na Vánoce, které měla strávit u nás. Nestrávila – ranila ji mrtvice.
A teď? Prý nic nevnímá a umírá. Nemám sílu ji vidět. Nemám sílu myslet na to, jak strašně trpí, pokud ještě vůbec vědomě trpí. Není to katastrofa, když umírá starý člověk, ale je to zlé... strašně zlé.