2012/02/26

Nedělní chvilka poezie

Přepadla mě chvíle zoufalství nad tím, že jsem tento víkend opět nic neudělala (už bych se pomalu měla smířit s tím, že víkendy jsou prokleté), a hlavně... strašná nenávist. Opět. To, že jsem sobecká, vím o sobě už mnoho let a více či méně úspěšně se s tím snažím bojovat. Ale vždy jsem si myslela, že většina mých činů je motivována láskou. Ať už láskou k vlastnímu životu, nebo k ostatním lidem. Postupem let jsem v sobě vypěstovala trochu tolerance a velkorystosti a myslím, že neexistoval člověk, kterému bych přála něco zlého. Až doteď. Mám strach z toho, co v sobě dokážu probudit, ničí mě to. Nešťastná zamilovanost je asi smutnější, ale za nenávist, kterou teď cítím, pohrdám sama sebou. Je mi z toho špatně. A nevěřím tomu, že někdy dokážu odpustit (v hlavě ano, už tisíckrát, ale doopravdy z celého srdce...?).

Ale chtěla jsem vás dnes především povzbudit v tom ohledu, že veškeré problémy mají dočasná řešení. A když se něco vyřeší dočasně, může mít pak člověk čas a energii začít pracovat na řešení trvalém. První pomocí je toto video. Člověk se prostě nemůže utápět v depresích, když si ho pustí:

















Komu video stačí, přeji dobrou noc, kdo očekává tu slíbenou chvilku poezie, nechť čte dále. Kromě násilného vylepšení nálady totiž existuje druhá možnost, totiž najít někoho v ještě větší prdeli. Pro tento účel jsem si tentokrát vybrala člověka dnes právě 448 let a osm dní mrtvého (já vím, nestihla jsem to, ale třeba se dožiju pětisetletého výročí, a to jistě nezapomenu). Kdo už jiný by měl být ke stáru spokojen se svým celoživotním dílem než Michelangelo Buonarroti? Vizte úryvky jeho poezie v překladu Františka Halase:


Giulio Bonasone, 1546 (zdroj: de.wikipedia.org)
Výkaly obří mám kol u zápraží,
kdo hrozny jed či projímadlo bere,
ti všichni sem jen vyprázdnit se snaží.

Já naučil se moč znát, rourky steré,
kudy ven teče škvírou, zdiva kazy,
jimž se křik můj po jitru tmou dere.

Zlomen a puklý, strhán do vnitřnosti
jsem útrapou vší; smrt je hospoda má,
v níž žiji, jím, kde na úvěr mne hostí.

Mým veselím je trudná mysl sama
a odpočinkem jsou mi bědy stálé:
kdo neštěstí chtěl, Bůh mu naděl samá!

Mám čmela v džbánku, to můj hlas tak bzučí,
a v měchu ze žil, z kůže sešitého
mám v měchýři tři kaménky z mé žluči.


No, a pokud pořád nic, tak poslední záchrana je o svých problémech napsat. Sice asi není mnoho lidí, kteří to dokážou tak pěkně jako Michelangelo, ale pro ulehčení většinou postačí i skromnější literární výkony.

2012/02/24

Úvaha o úvaze o smrti

Asi jste nečekali, že má včerejší příhoda zůstane bez odezvy. Navíc už mi leze na nervy diskuze pod posledním článkem, která je teď tak pěkně viditelná z hlavní strany (rozhodla jsem se, že to nebudu mazat – za komentáře si můžu sama, tak jen ať je každý vidí), a tak je načase psát o něčem normálním.

Přemýšlela jsem, kdy jsem se v životě bála, že umřu. Bylo to jednou v Norsku, kdy na mě jeden kamarád shodil na skále kámen o přibližně metrovém průměru a já jsem na poslední chvíli vyskočila do strany na nějaký skalní výstupek. Zajímavé bylo, že tehdy se mi už nepodařilo na něj vylézt podruhé. Moje tělo tehdy reagovalo na nebezpečí a odmítlo si ho nechat namluvit bez toho šutru.
Jednou jsem se bála, že se utopím na Sázavě. Moc dobře neplavu, a když jsem v panice ve vodě, tak nemůžu dýchat. Nakonec jsme ale utopily jen pár telefonů a několikery klíče. Jednou jsem se v noci vzbudila s tak strašnou bolestí, že jsem se nemohla ani pohnout – to byla jen zablokovaná záda, ale myslela jsem si, že umřu. Jednou jsem byla znehybněná bez přístupu vzduchu, před šesti lety na horách jsem se najednou lekla, že se při tak rychlé jízdě na lyžích zabiju (nezabila jsem se, ale utrhla jsem si kolenní vazy – o tom asi většina z vás ví).

Pak byly chvíle, kdy jsem chtěla umřít. Těch bylo mnohem víc a byla to období šíleného zoufalství a šílené odvahy. Doteď můžu být ráda, že jsem se nikdy v těchto časech nesetkala na ulici s nějakým násilím. Jsem si totiž jistá, že bych tehdy bývala byla bránila kohokoli třeba proti pěti chlapům. Vzpomínám si na ty pocity, kdy jsem v něco takového doufala.
Příčiny těchto stavů bývaly asi tak dvě: nedostatek lásky (ať už domnělý, nebo skutečný) nebo pocit vlastního totálního selhání.

Foto: Ondřej Oskar Wolf
Když jsem včera spadla ze čtyř metrů ze stěny na zem, první, co jsem cítila, bylo ulehčení, že jsem nespadla na nohy. (Jak by taky? Očekávala jsem, že se normálně kus proletím a odrazím se od stěny nataženýma nohama, jak se to na stěně většinou děje.) Další myšlenka byla, že se mi pravděpodobně nestalo nic vážného, jen je mi lehce špatně, točí se mi hlava a trochu mě bolí celé tělo. A třetí věc: jak se asi cítí ten chudák, který mě "jistil"?

Tak co jsem měla dělat? Dotahala jsem nahoru lano a vylezla si na druhého tu cestu, ze které jsem spadla... Až pak ve sprše jsem začala strašně brečet. Proč? Když se člověk dotýká té zoufale křehké věci, kterou dostal do užívání, a uvědomí si, jak je mu na světě krásně, že teď vůbec není ve stavu, kdy by chtěl umřít, a kolik má před sebou věcí, na něž se těší, a povinností vůči sobě a ostatním, je to zvláštním způsobem dojemné. K čemu by asi bývaly byly ty nespočetné hodiny a dny, které jsem svému tělu věnovala, kdyby se bývalo mělo zabít nebo zmrzačit jedním hloupým pádem ze stěny (zas tak pravděpodobné to asi není, ale kdo ví)? K čemu by byly všechny ty se strašným úsilím dobyté vědomosti, které v mé hlavě buď zůstaly, nebo jí ještě častěji propluly, aniž byly k užitku mně nebo komukoli jinému? Co jsem kdy udělala nezištně pro někoho, aby si na mě vzpomněl s láskou?

Je zvláštní, že až doteď jsem měla s představou krátkého života spojenou spoustu zážitků, které bych chtěla stihnout. Například kdybych věděla, že za rok umřu (těžko si takovou situaci představit, protože bych byla buď zřejmě hodně nemocná, nebo bych se musela připravovat na nějakou sebevražednou misi, ale tak čistě teoreticky), asi bych měla touhu vylézt na Mount Everest, uběhnout maraton, podívat se do pralesa,... Ale nějak mě včera napadlo, že vlastně nevím, k čemu by to bylo dobré.
Možná mám na světě nějaký důležitější úkol než uspokojovat své fyzické a psychické potřeby až do umření (a to doslova – přesně tam totiž směřuju).

A kvůli tomu jsem tak hrozně brečela, když jsem zjistila, že mi nic není. A taky proto, že jsem strašně chtěla, abych bývala měla někoho, komu bych mohla zavolat, nechat si od něho vynadat a udělat večeři a přitulit se k němu.

No, a abychom nekončili tak do smutna, tak mi to celé připomnělo jedno video.



2012/02/21

Pojebanej fejsbuk

Štvalo mě to vždycky. Od "to byl kurva den" přes "ty seš děvka" (ve smyslu "ty seš dobrej") až po nechutný hlášky typu "cigáni do plynu!!!" od člověka, kterej má minimálně dva Romy mezi "kamarády", kterýho si z mnoha důvodů vážím a o kterým doufám, že taková blbost je jen otázkou věku.
Nemám nic proti vhodně použitému sprostému slovu, a kdo mě zná, ví, že jsem otevřená, sprostá a perverzní. A uznávám, že občas to přeženu a že někomu se to líbit nemusí (ráda si na sebe někde přečtu kritiku). Ale mám pocit, že určitou hranici by měl každý dodržovat. Za hranicí by mohlo být například nadávání na menšinovou komunitu, do níž patří můj kamarád, nebo naprosto samoúčelné sprosté nadávání "na poměry", pokud mám mezi přáteli rodiče mých kamarádů, mladší lidi, pro které bych měla být vzorem, popřípadě mám zcela veřejný profil.
Skutečnost, že jeden umělec (přimyslete si uvozovky, pokud si myslíte, že jsou namístě) ve svém statusu provádí nadávkovou onanii ("stav vyjebaný společnosti", "mrdat", "zkurvená vláda", "hovno", "kurva", "prdel" tam má dvakrát – místo "Jdu do prdele" by bývalo bylo lepší "Jdu do píče"), jsem ještě schopná tolerovat. Ale může mi někdo vysvětlit, proč se po něm musí všichni komentující opičit a jak slepice kdákat ve stejném duchu? A nejen pokud jde o formu, ale ani obsahově nepřinést nic novýho? Ještě i bez toho, aby si přečetli jeden pitomej (pojebanej, chcete-li) článek na novinky.cz, takže navíc plácaj uplný nesmysly?

Je chvályhodné, když lidé sofistikovanou formou upozorňují na problémy kolem sebe. Je skvělé, když se zapojí do petic a veřejných protestů, pokud jde o dobrou věc. Je obdivuhodné (alespoň z mého pohledu), když sami iniciují nějaké akce, nebo dokonce riskují pracovní místo, majetek, svobodu nebo život v ušlechtilém zájmu (jsem moc naivní, když si myslím, že žijeme v krásné části světa, kde většinou o poslední dvě věci nejde?).
Ale jaký má smysl nadávat na "skorumpované vedenie metropole", jimž "my platíme dane" a kterým "na to nikto nepovie ani hovno"?

Nu... nějaký závěr, abych nebyla moc sprostá...
Jednak do Prahy nikdo mimopražské obyvatele nedeportoval, a jednak pokud mi něco vadí, tak to mám buď konstruktivně řešit, nebo se na to vysrat.

2012/02/19

Nejodpornější film mého života

Dnes jsem původně chtěla psát o tom, jak je mi hezky, jak je mi smutno už jen občas, že už dokážu svému ještě před měsícem nejdražšímu přát to, že má najednou chuť dělat všechny ty věci, po kterých jsem s ním hrozně toužila, ale on na ně z nějakého důvodu neměl energii. (Není to tak úplně pravda, ale už to, že to tak CHCI, je krok dopředu.) Jsem neustále zamilovaná – každý den do někoho nového – do někoho, s kým si píšu celý den, do někoho, s kým jsem zcela nečekaně měla příležitost věnovat se znovu svému nejoblíbenějšímu sportu (ne, sex to není), do někoho, s kým jsem strávila celou noc při rozhovoru o ztraceném štěstí. Ale jsem volná. To jediné, k čemu cítím skutečnou lásku, je život.



















Ano, o tom jsem chtěla dnes psát.

Ale včera jsem byla v kině na jednom filmu, který mě minimálně ještě pro dnešní den zbavil chuti do života. Nesnáším horory, protože nevím, proč bych v sobě měla uměle vzbuzovat emoci, kterou necítím moc často, ale kterou možná o to víc nesnáším. Takže zkrátka: na horor bych nešla. Ale na film o sexuálním násilí? Proč ne... Pokud, jak se píše, se vše ve filmu skutečně při natáčení dělo, tak to přece nemůže být tak hrozné – přece tu herečku nemohli zabít. A jsem na něco zvyklá, že.
Ještě před začátkem filmu jsem svému společníkovi se smíchem líčila, jak jsem kdysi byla pohoršená, když jedna moje kamarádka chtěla jít na filmy festivalu Otrlý divák v kině Aero. Já teď už přeci jsem otrlý divák. (Teď jsem pohoršená kvůli sobě.)
Člověk, který mě na ten film vzal, je jediný člověk, o němž si dokážu představit, že bych s ním projekci vydržela až do konce, jediný člověk na světě, který je schopen to se mnou vydržet až do konce (a věřím, že jen se mnou) a o kterém si zároveň nebudu myslet, že je úchylná nestvůra. Nebudu ho jmenovat, protože se za zhlédnutí filmu stydí, takže tohle je aspoň taková moje malá pomsta.

Těžko bych mohla o samotném filmu cokoli říct. Na rozdíl od většiny komentujících na csfd si myslím, že film je dobrý. Nebo jinak: ve mně vyvolal přesně ty emoce, které vyvolat měl, včetně nezdravé fascinace. Nebyla jsem téměř schopná dojít z kina na Biskupcovu, protože jsem nevěděla, jestli se pozvracím, omdlím nebo začnu šíleně brečet.
A málem bych zapomněla na fekální předfilm, při kterém mě chytal dávicí relfex.

Závěrem: Na tento festival už mě NIKDY NIKDO NEDOSTANE!



2012/02/16

Opět jeden "zážitek"

Už se vám stalo, že vám během jednoho okamžiku zmizela celodenní práce? A už se vám stalo, že se vám přihodilo něco, o čem jste si mysleli, že se vám nikdy nemůže stát?
Dnes ve tři ráno mně. Dva v jednom. Celý den jsem dopisovala jednu práci, večer šla na stěnu a na večeři a těšila jsem se, že už to během noci dopíšu a odevzdám. Poté, co jsem dodělala poslední úpravy (to znamená vytvořila pevné mezery* tam, kde bylo potřeba), jsem text uložila a začala psát e-mail, do něhož jsem plánovala vložit přílohu. Ještě jsem se jednou chtěla pokochat tou prací (ona je taková hezká na pohled, když už je upravená)... Tušíte správně! Text byl přesně ve stejném stadiu, jako když jsem k němu ráno zasedla.

Těžko říct, jaké se mě zmocnily pocity. Samozřejmě jsem se pustila do zoufalého hledání v útrobách svých záloh, ale důmyslný mechanismus, který mi zpomaluje počítač každou půlhodinu, zřejmě ukládal veškerých tisíc záložek v internetovém prohlížeči, které jsem měla otevřené, zapamatovával si skutečnost, že už potisícáté poslouchám nejnovější album Radůzy (možná i tak trochu pochopil, že už ji nemůžu vystát),... ale na práci nějak zapomněl.
Třásly se mi ruce, myslela jsem, že skočím z okna, ale na druhou stranu... zmocnilo se mě zvláštní vzrušení. Asi to způsobila šílenost situace a možná i odhodlání "to prostě dopsat". Myslela jsem si, že si nic nepamatuju, ale jiný důmyslný systém – totiž můj mozek nějakým zvláštním způsobem (na rozdíl od počítače přece jen má ten přirozený software něco do sebe) zaznamenal skoro všechny změny, které jsem v textu provedla, a já jsem zjistila, že si pamatuju většinu úprav a že se mi vybaví, kdykoli se dostanu při čtení textu na příslušné místo: některé pasáže jsem dokázala přepsat i doslova tak, jak jsem je vymyslela o pár hodin dřív, věděla jsem, kde mě při čtení čeká překlep.
Byla jsem odhodlaná se na vytváření těch pevných mezer* vykašlat, ale v 6:58, po čtyřech hodinách náměsíčné rekonstrukce svého vlastního textu, jsem si je nakonec neodpustila. Když ona je ta práce tak hezká na pohled...

Než jsem vytvořenou práci uložila do nového souboru, asi čtyřikrát jsem si ji zkopírovala do různých jiných souborů pro případ, že by se ukázalo, že můj dosluhující počítač už je postižen nezvratným alzheimerem (jsem zvědavá, zda se budu chovat takto zodpovědně i nadále). Ne, je to dobré. Na průvodní e-mail už nemám kapacitu a v 7:03 práci odesílám. Konec.

Na celé kauze mě zaujalo několik věcí:
1. Když jsem si v 23:30 myslela, že jsem unavená a usnu každou chvíli, nebyla to pravda.
2. Nebylo by možné takovým tempem, jakým jsem podruhé psala ten text, pracovat vždy? Byly to poměrně jednoduché myšlenky. Nějak nechápu, proč jsem se s nimi patlala celý den, když to šlo vše zvládnout za čtyři hodiny.
3. Ten pocit! Před časem jsem si naordinovala každý den nějaký zajímavý zážitek jako léčbu svého stesku po vzrušujícím životě. Před pár dny to bylo běhání naboso ve sněhu, na valentýna dva zajímavé rozhovory s téměř neznámými lidmi (jednoho z nich jsem viděla jednou, druhého vůbec nikdy) a konfrontace se svými zvrácenými pocity. A včera/dnes? Netušila jsem, že vylezení spáry v Mammutu bude tak slabý odvar toho, co mě mělo teprve potkat...

* Pevná mezera se na mém počítači vytvoří kombinací alt+mezerník a její funkcí je zabránit zalomení řádku v určitém konkrétním místě. Naštěstí můj textový editor netrpí chorobnou touhou pevné mezery vytvářet všude, kde je "cítí", takže text vypadá relativně normálně. Pevná mezera má totiž smysl jen v případě, že by na konci řádku měla zůstat jednopísmenná souhlásková předložka (k, s, v, z). Pokud se však uvedené předložky vyskytují uprostřed řádku, je lepší nechat tam mezeru normální, protože pevná mezera se při zarovnání "do bloku" nerozšíří a text pak vypadá divně.

2012/02/09

Zoufalství únavy a únava zoufalství

Mám po zkoušce, jsem nevyspalá a leží přede mnou příliš mnoho práce. Co z toho vyplývá? Místo rozumného návratu do světa nerozumných snů posledních dní sedím před počítačem, mám otevřených osm knih (skutečně – teď jsem to spočítala) a dokument OpenOffice s jednou ušmudlanou stránkou napsanou za dvě hodiny a především také Facebook, kde si povídám s cizími lidmi pod statusem svého bratrance, díky nimž se – ano, zrovna teď – stále znovu a znovu přesvědčuju, jak je svět – zvláště ten virtuální – neskutečně propojen.
A to je přesně ta chvíle, kdy mám pocit, že musím své tvůrčí schopnosti a neschopnosti mobilizovat něčím, co je přeci jen trochu konstruktivnější – alespoň po formální stránce, i když zrovna teď si ani tím nejsem jistá – než pokusy o bonmoty s jediným člověkem na celém širém internetu, který je ochotný se se mnou bavit a kterého ovšem – jaká škoda – vůbec neznám.
A tak píšu tento svůj deník, který lidé čtou, nebo nečtou – podle toho, jak tomu zrovna chci věřit –, zatímco stále kontroluju, jestli ten jediný člověk na celém širém internetu, se kterým se chci bavit JÁ, mi náhodou nenapsal.

Bolavé oči – ne, ještě necukají, to až tak za týden – a nezodpovězená otázka, kde se mi ztratil čas a schopnost se soustředit. Copak se vyplatí spát, když budu úplně stejně unavená – leda bych spala dvanáct hodin –?
Chybí mi někdo, pro koho můžu být "malá". Ach, už teď... Jak to děláte vy stále osamělí?

2012/02/05

To jsem já. Opět. Naštvaná, unavená, možná tentokrát skutečně bez energie...

Dojímat se svými vlastními příspěvky, které jsem se neodvážila publikovat nebo které jsem v rámci zachování psychického zdraví svých známých i neznámých nemohla publikovat, je fakt trapné.
Cítit nenávist k někomu, ke komu bych měla cítit možná ještě lásku, mírnou náklonnost, nebo maximálně lhostejnost, je stravující.
(Nenávist ne kvůli tomu, že mě opustil, ale že se mnou vůbec kdy byl. Nenávist ke všem, kteří ho nikdy neuvidí tak jako já a budou ho obdivovat, nenávist sama k sobě za to, že jsem si tak dlouho myslela, že to může být jinak. Nenávist k osudu, že jsem ho kdy potkala.)
Poslouchat smutnou hudbu (jinou neznám) uprostřed noci je pro mě nebezpečné nebo přinejmenším nevhodné.
Popíjet víno a tvářit se, že už za chvíli začnu psát něco smysluplnějšího než to, co právě píšu, je ubohé.
Hledat v tomhle světě štěstí je zbytečné. A přesto to stále dělám. A možná už za pár hodin, až se vzbudím, budu opět znovu věřit, že ho můžu najít. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Nenávidím nikoli ty, kteří jsou šťastní – těm maximálně závidím –, ani ty, kteří žijí svůj šedivý život a jsou v něm spokojeni – ty lituju. Nenávidím ty, kteří se mi snaží vnutit model obyčejného života bez skutečného štěstí, bez skutečného zoufalství.

Publikovat tohle je šílené, ale chce se mi. Hrozně se mi chce. Aspoň na chvíli... na pár hodin.

Aktualisierung: Jetzt, nach fünf Tagen, habe ich zu fühlen (nicht nur zu "wissen") angefangen, dass nicht nur er mich, sondern auch ich ihn enttäuscht haben könnte.