2012/03/21

Reklama na... CO???

Před několika dny zaujala mé oči reklama v metru, na níž byl asi takový obrázek:

Zdroj: http://eleganteye.tumblr.com/
(Omlouvám se fotografovi, že jsem jeho fotku použila pro tento účel, ale originální reklamu jsem nikde nenašla a tento obrázek je jí asi nejblíže.)

To, že reklama "zaujala mé oči" je zřejmě to, o co jejím tvůrcům šlo. Ach ano, teď si vzpomínám: zadek byl potištěn razítky (aluzi na Ostře sledované vlaky bych tu spíš nehledala). Je pravda, že bez obrázku bych si asi firmy tisknulevne.cz, s níž ho spojuje značně neumělý oslí můstek "... a nebudete vědět, co dříve potisknout :)", asi nevšimla.

P.S. Ten smajlík tam vážně je. Sama nevím, co mě víc pohoršuje.

2012/03/11

Nedělní večer s barokem II

(Pro Nedělní večer s barokem I klikni na Nedělní chvilka poezie.)

Až umřu, prosila bych mít na pohřbu "první kázání pohřební nad urozeným a statečným panem Bohuslavem Kořenským" z roku 1643.

Pro útěchu je zde citován sv. Augustin: "Běda mně, Pane, odpusť mi, Pane! Já mrcha shnilá, pokrm červův, nádoba smrdutá, potrava ohně. I co jsem já, jenž mluvím s tebou? ... Nádoba hnoje, skořepina hnísu, plný smradu a hrůzy, slepý, chudý, nahý, mnohým nedostatkům poddaný, neznající vchodu ani vyjití svého, bídný a smrtedlný, jehožto dnové jako stín pomíjejí, jehožto život jakožto květ na stromě roste, a hned vadne, nyní kvetne, a hned zase uschne."

A dále: "Ó my všickni plačme, truchleme, kvilme, žalosťme, neb i nás to přetěžké jho smrti očekává, i my pod něj musíme, kdy, nevíme, než že brzy, to víme. ... Umřel pan Bohuslav*, i my svíčky zhasneme, zvadla ta rozkvetlá ratolest pan Bohuslav*, i my zvadneme, uplynul ten křišťálový potuček pan Bohuslav*, i my uplyneme, podstoupil to přetěžké jho smrti pan Bohuslav*, i my podstoupíme, zatměla se ta světlá hvězda pan Bohuslav*, i my se zatmíme: více pan Bohuslav* není, i my nebudeme. ... Zemřeli jiní, i my zemřeme, zemřeme, ouve! nastojte! běda! Kvilme, plačme, truchleme, žalosťme, rmuťme!"

*Místo "pan Bohuslav" si dosaďte libovolného nebožtíka.

2012/03/08

Requiem za knihy

Vy všichni, kdo s napětím očekáváte další článek, vězte, že už o jeho námětu přemýšlím velmi dlouho. Dokonce jsem i několik článků začala psát: První byl o usmíření a pokoji v duši, ale byl moc osobní, takže zůstal v konceptech. Druhý měl být o tom, jak jsem v dobré fyzické kondici, když dokážu opilá a na podpatcích běžet asi kilometr na autobus a nebýt po tom ani zadýchaná, ale ten by byl moc nafoukaný. Kromě toho jsem nastydla a po této eskapádě mě už třetí den bolí palec u nohy, takže to nakonec s tou skvělou kondicí a zdravím asi nebude tak horké. Třetí článek, který také skončil v konceptech, byl o Wittgensteinovi, ale za prvé mu nerozumím, za druhé jsem o něm psala do školy (pokud jde o verdikt, tak jsem ještě stále udržována ve sladké nevědomosti) a za třetí jsem ho ještě ani nedočetla. Plánovala jsem tedy napsat článek o neskutečně vtipné knize My filologové od Nietzscheho, ale dnes jsem o ni přišla. Výměnou za námět.

Knihy nedočtené
Kdysi jsem četla knihu Tři pokusy od Petra Handkeho. I první dva pokusy (Pokus o únavě a Pokus o jukeboxu) jsou skvělé, ale když jsem se v Pokusu o vydařeném dni dočetla, že jeden z nejspolehlivějších receptů, jak zažít NEvydařený den, je ztratit právě rozečtenou knihu, byl to jeden z těch nemnohých okamžiků v moři set tisíců stran, kdy přesně víte, že to je ono.
Je poměrně dost knih, které jsem nezvládla dočíst do konce, ale neexistuje nic horšího, než když jste té možnosti zbaveni násilím. Nejen že to zkazí den, ale zkazí to i tu knihu samotnou. Kniha je odsouzena k věčnému nedočtení. Tak jsem poprvé v životě ztratila knihu někdy ve dvanácti letech. V názvu bylo něco se zajatkyní a jednalo se o zbeletrizovaný příběh Marie Stuartovny od spisovatelky Eleanor Hibbert (vydaný pod pseudonymem Jean Plaidy).* Nikdy jsem tedy nečetla o tom, jak probíhala její poprava.

Zdroj: en.wikipedia.org

Další fatální ztrátou byly Vlny od Virginie Woolf. Dodnes jsem neodpustila svému anonymnímu kolegovi z nácviku Hanušova Requiem, že knihu z té Státní opery sebral. Též zůstala nedočtena.
Asi před měsícem jsem ztratila v Žabce v Kaprově ulici Ovidiovo Umění milovati v krásném poetickém překladu Ivana Bureše. Když jsem si šla knihu okamžitě půjčit, abych ji mohla dočíst, překlad Dany Svobodové mě znechutil tak, že dílo opět zůstalo nedočteno.
Když jsem dnes opět vstupovala do Žabky (už tam nikdy nevrkočím – beztak je to tam příšerně drahé a jsou tam protivné prodavačky, když si kupujete mrkev), říkala jsem si, že tentokrát tam knihu nenechám. Jenže to už jsem ji pravděpodobně ani neměla. Ještě jsem se stihla pochlubit Fischerové, že čtu Nás filology, které nám minule doporučovala, ale když jsem si je chtěla vyndat z batohu, byli pryč.

Řekněte mi, kdo je ten, kdo za mnou chodí a mé knihy sbírá? Chci je zpátky.

Zdroj: www.pianolessons.com

*Jde mimochodem v rámci žárnu o velmi dobré knihy. Za celou dobu, co jsem její knihy četla (a bylo jich skutečně dost), jsem se nikdy nesetkala s nějakou historickou nepřesností nebo výmyslem.