2012/04/26

Manic Street Preachers, ale recenzi nečekejte

Na začátku musím předeslat, že fakt NEMÁM ráda koncerty. Nechápu, proč bych měla za několik set/tisíc poslouchat ve stoje, v zakouřeném a upoceném prostoru něco, co si můžu poslechnout v lepší kvalitě doma.
Nicméně když před několika týdny naše rodina pojala plán jít na koncert Manic Street Preachers, připadalo mi to jako skvělý nápad, jak upevnit rodinnou soudržnost. Kromě toho se mi některé písničky docela líbí. Pro mou maminku, jakkoli samozřejmě podporuje rodinnou soudržnost, neexistuje nic horšího než koncerty, takže výsledná sestava vypadala takto: já, moje sestra, táta, bratranec, sestřenice a strýc.

Jak se koncert blížil, celé se mi to zamlouvalo míň a míň. Jsem nastydlá, den předtím jsem absolvovala čtyřhodinové Běsy V Celetné a pustila jsem si na zkoušku jedno album a zjistila nejen to, že se mi ta hudba vlastně moc nelíbí, ale navíc že kromě dvou písniček skupinu vůbec neznám. Ale už nebyla cesta zpátky, takže když jsem kolem osmé vyjížděla z domu, mohla jsem jen závidět mámě, která šla na víno s jednou naší společnou kamarádkou.

Přibližně v půl deváté už jsem postávala v zakouřené Lucerně, bavila se s bratrancem, hádala se se sestrou a popíjela předražený džin s tonikem. To ještě hrála předkapela, takže jsme si mohli povídat. Když se někdy po deváté konečně "Menici" objevili, sestra jakýkoli další hovor zakázala (poněkud zbytečně – stejně nebylo slyšet vlastního slova) a já jsem se začala odevzdaně pohupovat do rytmu a snít.


Po chvíli jsem se však nemohla ubránit pocitu, že jsem jak ten divný člověk onehdy v K4, který si koupil kávu a hodinu seděl a koukal před sebe. S tím rozdílem, že tady to dělají všichni, ale že v K4 se aspoň nekouří a ten mladík tam mohl sedět. Tak jsem si řekla, že se můžu klidně přesunout někam na vzduch, sednout si na schody a rozjímat tam. Sedla jsem si do jednoho z nejvyšších pater Lucerny, poslouchala a snila.
Po chvíli se však syndrom pocit-muže-z-K4 vrátil, a tak jsem po chvíli marného boje sama se sebou vytáhla knihu. Před svou rodinou jsem byla v bezpečí: sestřenice pařila v kotli a ostatní se potloukali někde na nižších balkónech a hledali nejlepší poměr faktorů vzduch, hlasitost a viditelnost (poměr, který já jsem vyřešila poměrně uspokojivě a především velmi rozdílně od nich). Přesto jsem byla nervózní, že by mě snad přece někdo mohl...


"TYVOLE, JAKEŠOVÁ!!! KDO JINEJ BY SI MOHL NA KONCERTĚ ČÍST??? CO TADY DĚLÁŠ?"

2012/04/25

Střípky z Bernharda

Momentálně nejsem schopná napsat nic svého, ale posledních pár dní jsem v zajetí Thomase Bernharda, tak jsem se rozhodla o něj podělit. Uvedené citáty jsou z českého výboru Tři novely. Z Amrasu (překlad Michaela Jacobsenová) jsem z nějakého důvodu nic nevybrala, povídky Ungenach a Moušlování jsou přeložené Miroslavem Petříčkem.

Ungenach:

Ve většině tváří je jenom hloupost a je hloupost chtít ve všech těchto tvářích tušit či hledat či rozpoznávat něco jiného než hloupost... proto má dav absolutně hloupou tvář. (25)
– Tak bych asi charakterizovala životní názor jednoho svého nového kamaráda. Já jsem se toho názoru zbavovala pět let... Cítím, že se vrací.

Uvnitř blázinců je obecně uznávané šílenství, řekl váš pan poručník, mimo blázince je ilegální šílenství... ale šílenství je všechno. (40)

... zatímco já mám ale vždy před očima nějaký dobrý účel, Robert žádný dobrý účel nezná... a právě o tomto dobrém účelu, jakož i vůbec o dobrém účelu a vůbec o celém pojmu účelnosti stále v posledních týdnech a měsících uvažuji, pravděpodobně snad již celá léta... (41)
– Tak nějak u mě. Jako Kant, ale ten v tom měl pravděpodobně jasno. Já nemám jasno ani v účelnosti, ani v Kantovi.

Když jsme delší dobu nemluvili, musíme promluvit, když jsme mluvili, musíme mlčet. (56)
– Toto je mé další filosofické selhání...

Robertovi se podařil úžasný popis rodiny. Jeho svrchovaná inteligence se projevila především v charakterizaci otce. Bez kompromisů. Co vidí, je v naprosté shodě s tím, co jest. Bezohledná instrumentace jeho myšlení. Zcela samozřejmě zaměňuje souvislosti, myšlení, schopnost orientace atd.... Jeho jazyk: je jasný i tam, kde jej používá jenom proto, aby ozřejmil naší zahořklost. Vše je u něj povýšeno do roviny důvěryhodného. (77)
– Proč mám vždycky pocit, že se různé fenomény objevují ve skupinách? Dvě knihy, které čtu zároveň, spolu skoro vždycky těsně souvisí. Buď to mohou být jungovské "náhody", tedy běžnou zkušeností pronikající archetypy, ale mám spíš pocit, že je to tak, že se ve všem objevuje všechno, ale my dokážeme vnímat jen to, co se ukáže víckrát za sebou. (A ty čtyři tečky tam skutečně jsou – já si myslím, že je to špatně. Jak je to v originále, nevím.)

Že život je dialog, je lež, stejně jako je lež to, že život je skutečnost. I když není nic fantastického, přesto je život jen neštěstí v podobě nestoudnosti, kratší či delší období hrůzy, které se skládá z plodů znechucení a z melancholie... miliardy a miliardy příčin smrti, účinků smrti... Čelíme zde obludné nesnášenlivosti stvoření, jež nás stále víc skličuje, znechucuje a nakonec zabíjí. (83)
– Tak tohle si naštěstí zrovna momentálně nemyslím, ale nechám si to tu – ono se to bude zase někdy hodit.

Moušlování:

A zatímco vozka mlčí, cítím se naprosto osamělý, myslím si, jakkoli jsem ještě nedosáhl věku, v němž je takový pocit přirozený, myslím si, protože jsem se nestaral o to, abych v pravý čas nalezl duchovně spřízněné osoby, nikoli jen osoby spřízněné citově, nýbrž také duchovně spřízněné osoby, lidi, kteří uvažují jako já, třebaže nemusí jako já cítit, kteří se jako já zabývají spíše nepravděpodobností než pravdou, přitom se ale rovněž zajimají o hudbu, umění a všechno fantastické. (192)
– A možná i našla, jen teď spíš hledám zas ty spřízněné citově.

Je nešťastné počasí, ve kterém onemocní i ten, kdo je docela zdravý, říkám. (200)
– To si taky říkám, ale bohůžel to asi není pravda. Nemocná jsem jen já, ačkoli žádné nemoci (a už vůbec ne nachlazení) neuznávám.

Mimořádný člověk je přísně vzato člověk naprosto řádný, myslím si, není to nikdo vně řádu. (238)

Hlavní věc je usnout, velice vážený pane, nikoli probudit se. Příroda, zdá se mi, je ospravedlněním přirozenosti, ale neospravedlňuje rozum, to chápu stále jasněji. (241)
– V tom je trochu útěcha. Protože nakonec člověk stejně usne. O probuzení už se (možná) postará někdo jiný.

2012/04/09

Slavný tak dlouho plánovaný běžecký výlet dopadl poněkud neslavně

"Ráno jsem samozřejmě zaspala, protože jsem měla do tří do rána nějakou práci, a tak jsem vyrazila z domova až autobusem v 10:22. V 10:58 mezi Velkou Chuchlí a Radotínem se mě začíná zmocňovat vzrušení. Nikdy jsem dlouhý – tedy 20 km a výš (popřípadě 2 h běhu v hornatém terénu) – běh neměla naplánovaný. Respektive měla, ale v průběhu běhu jsem to vzdala. Všechny dosavadní delší běhy vznikly spontánně, když jsem měla chuť běžet stále dál a dál."

... Takže toto jsem si zapsala na svůj papír, kde jsem měla podrobně rozepsanou trasu, v těch 10:58. Ještě plná optimismu a odhodlání. Na plánu bylo asi 30 km z Černošic přes Karlštejn do Dobřichovic. Povzbuzena ještě živou vzpomínku na dvou a půl hodinový běh v Dolomitech jsem se těšila, že běh v českém terénu mě bude bavit stejně. Nevím, proč jsem si myslela, že 30 km na Karlštejnsku zvládnu uběhnout za 3 hodiny. V Itálii jsem neměla žádný odhad vzdálenosti – běžela jsem stále dopředu a hlídala jsem si, abych se stihla včas otočit a nebyla tak bez vody a bez jídla příliš dlouho, a tak mě ani nenapadlo, že jsem ve skutečnosti uběhla asi velmi krátkou trasu.
"Bez vody a bez jídla" – toto byl další problém dnešního běhu. Tentokrát jsem totiž měla kromě několika kil navíc (rozuměj kila, která jsem za poslední dva týdny přibrala) ještě asi čtyřkilový batoh s vodou, jídlem a oblečením (a ještě knihou samozřejmě – jsem v tomto ohledu trochu nemocná...).

Nu, tak jsem vyběhla z Černošic vzhůru po modré, ve Vonoklasech se napojila na červenou (trasa královny Elišky nebo tak něco) a přes Karlík doběhla pod Karlštejn, kde jsem si dala oběd v podobě hroznového vína a minerálky. Pokračovala jsem nic zlého netušíc po žluté do Hlásné a Zadní Třebaně, jak jsem měla naplánováno. Na dalším rozcestníku, kde jsem měla za sebou asi 17,5 km cesty, už jsem začínala mít pocit, že to s těmi třiceti kilometry zřejmě neklapne... To nejhorší mělo však teprve přijít.
Byl to úsek po silnici proti šílenému větru a následné odbočení na modrou. Divila jsem se, proč jsem při tom příšerném stoupání nemožným terénem pořád potkávala různé mnohem schůdnější cesty bez značek. Doma jsem potom zjistila, že na vrchol, na nějž jsem se drápala, vede normální cesta klikatící se po vrstevnicích. Tu ovšem modrá značka tvrdohlavě ignoruje a razí si cestu rovnou vzhůru... a následně střemhlav dolů.

Na 21. kilometru své trasy jsem objevila spásnou směrovku: Řevnice ŽST 5,5 km. Ano má trasa měla mít ještě pokračování minimálně pět dalších kilometrů, ale na ty už jsem neměla. Celková délka tedy nakonec byla asi 26 km.


A co je na tom nejvtipnější? Trvalo mi to skoro čtyři hodiny. Jistě, říkám si, že jsem občas dělala zastávky, místy jsem nějakou dobu hledala značku, trochu jsem bloudila, byl to neschůdný terén v kopcích, měla jsem batoh na zádech,... ALE ČTYŘI HODINY!!!


JAK ASI DOPADNE TEN MARATON???


P.S. Od příchodu domů jenom jím a pořád mám strašný hlad. Takže zřejmě ani plánovaný vedlejší efekt – totiž trochu se přiblížit své původní váze – se nebude konat.

P.P.S. Ne, teď vážně: Běh je úžasná věc, neuvěřitelně jsem si to užila a užiju si i maraton, ať už na něm dopadnu jakkoli.

2012/04/07

Sebevražda amitriptylinem

Jedna starší žena chtěla spáchat sebevraždu. Měla všechno přesně naplánované: Odeslala předem dopis své známé, v němž ji informovala o svém záměru. Nechtěla totiž, aby jí její úmysl někdo rozmlouval, ale zároveň se jí hnusila představa, že by byla nalezena ve svém bytě až po několika týdnech již v prvních stádiích rozkladu. Připravila si dvě krabičky amitriptylinu. Tři dny nejedla, aby nepodlehla náhlé touze zachránit si život vyzvracením léků. V onen den si schválně nechala mobilní telefon v práci, přestřihla šňůru od pevné linky, zamkla se v bytě a klíče hodila z okna. Věděla, že její rozhodnutí je správné a nezvratné, a tak nechtěla, aby její plán něco překazilo – byť by to měla být ona sama.
Otevřela si láhev vodky, posadila se do křesla, zapla televizi a začla zapíjet jednu tabletu za druhou. Pomalu se začala nořit do bezvědomí...
Za dva dny uvědomila po obdržení dopisu vyplašená známá policii. Ta našla ženu v bytě již mrtvou. Pitva prokázala sebevraždu amitriptylinem. 
Tělo bylo uloženo na místním hřbitově. Žádná závěť neexistuje a o dědictví se vedou spory.

Ve skutečnosti bylo všechno jinak:
Otevřela si láhev vodky, posadila se do křesla, zapla televizi a začla zapíjet jednu tabletu za druhou. Když ucítila sucho v ústech a zrychlený tep srdce, dostala strach. Vzpomněla si na všechny výlety a návštěvy divadel, které absolvovala se svými kamarádkami. Představila si vyplašenou známou po obdržení dopisu...
Rychle běžela na záchod a snažila se vyzvracet obsah žaludku, ale nešlo to. Chtěla zavolat sanitku, ale nemohla najít mobil a domácí telefon byl hluchý. Když zacloumala dveřmi od bytu, zjistila, že jsou zamčené. Začala se jí točit hlava a nedostávalo se jí vzduchu. Rozběhla se k oknu a šílená úzkostí a strachem volala o pomoc.
Když jeden kolemjdoucí spatřil vrávorající starou ženu, jak leze za neartikulovaných výkřiků z okna ve třetím patře a chystá se sešplhávat po okapu, zavolal hasiče a sanitku. Spoluprací hasičů, kolemjdoucího a několika dalších lidí se podařilo ženu již téměř v bezvědomí dostat dolů a poskytnout jí lékařskou pomoc.
Po čtyřech letech, během nichž byla žena z důvodu nezvratného poškození mozku udržována na přístrojích ve vegetativním stavu, podlehli lékaři naléhání vzdálených příbuzných a za mlčenlivého souhlasu svých nadřízených ženu z přístrojů odpojili.
Tělo bylo uloženo na místním hřbitově. Žádná závěť neexistuje a o dědictví se vedou spory.

2012/04/05

Inspirativní setkání

Řekněte mi, jak je možné, že se mi po tři roky marně snažila jedna osoba, která pro mě tehdy znamenala celý svět, rozmluvit kouření, ale povedlo se to až člověku, s nímž jsem strávila pouhé tři dny a o němž jsem v té době nevěděla ani to, jak se jmenuje příjmením?
Jak je možné, že se mě celý rok snažila jedna tehdy mně velmi milá osoba přesvědčit, že bych měla omezit konzumaci alkoholu, ale úspěšný byl až opět onen člověk, když jsem ho viděla o tři měsíce později, a stačil mu na to jeden den?

Čím je způsobeno to zvláštní  velmi často jednostranné  naladění na názory jednoho člověka, které nemá (skoro?) nic společného s láskou?
Zdroj: http://cristiandlr.deviantart.com/
Pokud připustím, že život není jen chaotické těkání beze smyslu, je strašně lákavé si představovat, že právě taková setkání bez příčin a bez důsledků jsou podmíněna celým předchozím životem a mohou být důležitá pro celý život následující.

A nikoli, nemluvím jen o těch závislostech, kterých jsem se možná na nějakou dobu zbavila.

2012/04/02

Kde se berou andělé?

Nevím, v co věřím. Asi v Boha svým způsobem, v lidské dobro, ve vyšší smysl existence.
V každém případě ale věřím v anděly. Kdo je to anděl? Anděl je cizí člověk, který se zjeví ve vaší blízkosti a nějak vám pomůže. Někdo, kdo nemá nejmenší důvod se o vás starat. Anděl ze svého vlastního pohledu neudělá nic zvláštního. Prostě pomůže, když vidí, že je to třeba. Sám sebe za anděla nepovažuje a ani z vnějšího pohledu nikdo není andělem stále.
Anděl je dobro, které probleskne skrze cizího člověka. Před několika lety jsem potkala slečnu-anděla na plese v Lucerně, kdy jsem byla z čehosi zoufalá a ona se mě zeptala, jestli mi může nějak pomoct. Dalším andělem byla potetovaná slečna s piercingy, která se mě jako jediná v přeplněném autobuse zastala, když mě obtěžoval jakýsi bezdomovec. Pak to byla Bulharka, jež v Rile mně a mému spolucestovateli poskytla jídlo, ubytování, odvoz a nějaká leva poté, co jsme o přišli o všechny peníze.
Zatím posledním andělem byl pán v horské chatě v italských Dolomitech, který mi dal vodu, když jsem se před ním zjevila po hodině a půl běhu do kopce bez jediného eura v kapse.
Děkuji všem bezejmenným andělům, díky nimž můžu věřit v lidské dobro. Děkuji jim za to, že mi dávají chuť ztělesňovat anděla jiným lidem.