2012/07/28

Pentax K1000

Jsem zvyklá, že se mi život mění po skocích, ale teď nevěřím vlastním očím, když se dívám na poslední článek. Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo četl Bernharda na koncertě (ne snad, že bych teď četla něco jiného).
A vlastně už jsem tou dobou překračovala do nového životního období, což jsem asi tušila, ale rozhodně nevěděla. Probouzela jsem se z jednoho snu do druhého. (Copak bych mohla někdy přestat snít?)
Chtěla jsem psát o maratonu 13. května, ale ten byl pouhou vzpomínkou už před startem. Opět trávím život v horečce. Jako obvykle. Minimálně jednou za dva roky. Na jaře.
Jak psát o pocitech, o nichž se nedá veřejně psát, o nichž se nedá psát vůbec, které by se ani neměly cítit? O pocitech a emocích, které jsou vzpomínkou na minulé city a steskem po nich? Jak psát o opojení výjimečností, které v sobě skrývá touhu po konvenčním, tradičním a obyčejném?

Začala jsem fotit. Trošku. Tak strašně moc jsem nechtěla. Hrozně dlouho jsem hrozně moc nechtěla fotit. Poprvé jsem si nastavila clonu, zaostřila na objekt, nastavila čas... a nic nevyfotila. Bála jsem se, že pokazím jedno filmové okýnko a že mě focení začne bavit. Po dvou měsících jsem se fotila v zrcadle. Objektem jsem byla já a člověk vedle mě, který mi všechny potřebné parametry nastavil.
Potřetí jsem si všechno nastavila sama. Můj fotografický objekt nemohl fotit, protože řídil. Otálela jsem strašně strašně dlouho...
Je zvláštní, že člověk přímo v okamžiku pořizování snímku nevidí. Focení na analog není zajímavé z toho důvodu, že by snad bylo o tolik náročnější, ale proto, že je vzpomínkou na obraz, který jsme ve skutečnosti nikdy neviděli: Měsíc jsem si nebyla jistá, zda jsem při jízdě autem stiskla spoušť na slunci nebo ve stínu.
Naštěstí (?) jsem velmi brzy měla jiné fotografické starosti. Objevila jsem analog Pentax K1000 po dědovi. Během jednoho dne, na jehož začátku jsem nevěděla, které tlačítko co znamená, se mi podařilo vyfotit celý film, který byl ve foťáku vložen zcela nový a neporušený od roku 2006, vyplašit se, že jsem foťák rozbila, následně film osvítit a nechat jeho trosky vyvolat:


Má nová zábava se stala posedlostí, jen to kouzlo se částečně ztratilo. Zdá se, že budu muset buď začít fotit pořádně, nebo se naučit fotografie sama vyvolávat.




A přece to má nějaký přínos: rozzářené oči mého druhého dědy, když mu vyprávím, že i s jeho foťákem (Exa Ihagee) zkouším fotit, a jeho probuzení z letargie, když se ho ptám na rady a zkušenosti.