2012/11/20

Večírek

Někdy mě uklidní vědomí, že dokonce i člověk, kterého velmi obdivuju, má své problémy a cítí se ztraceně. „Ztraceně“... slovo, které poslední dobou používám velmi často.
Zakouším osamělost mezi spoustou lidí, prokrastinuju četbou filosofie místo toho, abych studovala to, co musím, je mi špatně z hudby, kterou už půl roku poslouchám, aniž bych měla energii hledat a „naposlouchávat si“ novou.
Když má člověk špatnou náladu, tak vnímá hloupost a trapnost všech lidí kolem sebe se zvýšenou intenzitou. Vlastně vidí trapnost i tam, kde by ji za jiných okolností nezaznamenal. A nejhorší na tom je, že v ostatních vidí jako v zrcadle sebe sama.

A tak jsem se na nedávném večírku ptala sama sebe...

...zda mi vadí pomlouvat něčí styl v oblékání a špatnou angličtinu, ale nevadí mi odsuzovat tlusté a hloupé lidi jen proto, že sama postrádám vkus a anglicky mluvím špatně, zatímco mám to štěstí, že nemám sklon příliš tloustnout a cítím se chytrá.
...zda mi opilecké blábolení vadilo tím víc, že jsem zrovna měla docela čerstvě v hlavě jednu knihu na dané téma, nebo jestli taky takhle mluvím o problémech, o nichž nic nevím.
...zda mi intelektuální humor, který má leckdy jen poukázat na sečtělost a inteligenci mluvčího, připadal hloupý jen proto, že jsem na něj neměla náladu, nebo mi bylo líto, že nejsem součástí rozhovorů.
...zda jsem se skutečně alespoň s jedním z těch lidí, za nimiž jsem během večera přišla, skutečně chtěla bavit, nebo zda mi jen připadalo trapné sedět sama v koutě.
...zda se můj pocit, že k onomu kolektivu nakonec stejně nepatřím, zakládá na skutečnosti, mé momentální náladě, nebo nechuti k jakémukoli tak silnému ztotožnění se s nějakou skupinou.

Pusto...



A jaký smysl má život člověka, který tak bytostně spojuje svou vlastní existenci s existencí jiných lidí / druhého člověka?