2013/12/08

The Fact of Womanhood (Rephrasing Fanon)

(Česká verze zde.)

When I was young I was reading adventurous stories and was dreaming they had been being written about me. I was experiencing Indian, scout, sea, and knightly adventures and was looking for the true friendship sealed by blood. There was the courage in my mind and the strength in my hands and the speed in my feet. I was building shelters, setting up flagpoles, carrying people and wiping off their tears.

"And then the occasion arose when I had to meet the man's eyes. An unfamiliar weight burdened me. The real world challenged my claims. As a woman I encounter difficulties in the development of my bodily schema."

I have always been the second one, the derived female sex, and one of the many spheres of the man's world. "I resolved, since it was impossible for me to get away from an inborn complex, to assert myself as a WOMAN."
I was looking for my feminine energy, tenderness, empathy, kindness. I was touching my body and finally learnt to love it. I was longing to devote myself to its fertility and to enjoy it. But soon I understood my power of fertility to be insufficient and that no-one cared for its remains.

I was looking for women of power in the past but I found out their womanliness has been being rejected. I struggled to put my body to virile performances but they showed me as a monster. I was pushing my mind to the heights but they wouldn't listen to me, they would touch me.
I am cover from head to toe, without make-up, short-haired... I am walking on the streets and there are philosophical books and textbooks of dead languages in my bag. Men are undressing me with their eyes, smacking, whistling, and addressing me. What gives them a right to make a claim to me? Where does the desire to shout at me come from? From my deeply hidden genitals?

"I used to feel in myself a soul as immense as the world, truly a soul as deep as the deepest of rivers. I was a master and I was advised to adpot the humility of the woman."

Yesterday I was sitting at the window until late at night, I was talking about my confinement, and feeling how much he was longing for me. And that had I been a man, he wouldn't have been there with me. I was watching the night traffic and envying the people who knew what they were heading for. And now in the morning I am not being heard, I am calling into the corridor, grey with cold, and you are leaving me behind. As a guarantee of your home and human warmth which is waiting for you till you come again sometime.

Idleness

2013/12/02

I Am Trying to Love the World. Anew.

I am trying hard. To love the sun, to be happy about the snow, about the light glistening through windows or trees. I try to enjoy a man's attention instead of being upset about me being a woman. I try to enjoy other people's cleverness instead of crying over my own presumed stupidity. I try not to seek for ulterior motives of someone who is nice to me. I try to find simple joys: the sunrise, a kid on a tram whom I rescue from falling, a bookshop assistant who is happy about a little chat with me, an acclaim at work, a nice photo I made, a well translated Ancient Greek phrase...


I would love to live. And to love my life. I only do not know if I am able to.

2013/11/15

Prožitá zkušenost ženy (parafráze Fanona)

(English version here.)

Jako malá jsem četla dobrodružné příběhy a představovala si, že jsou o mně. Prožívala jsem indiánská, skautská, námořní a rytířská dobrodružství, hledala opravdové přátelství zpečetěné krví. Měla jsem v hlavě odvahu, v rukou sílu a v nohou rychlost. Stavěla jsem obydlí a vztyčovala stožáry, nosila jsem lidi na zádech a stírala jejich slzy.

„A pak mi bylo dáno čelit mužskému pohledu. Tehdy na mě dolehla neobvyklá tíže. Onen opravdový svět mi upíral můj podíl. V mužském světě jako žena narážím na obtíže při utváření vlastního tělesného schématu.“

Vždy jsem byla ta druhá, odvozený ženský rod, jedna sféra mužského světa. „Rozhodla jsem se, že nemohu-li vyjít z vrozeného komplexu, prosadím se jakožto žena.“
Hledala jsem svou ženskou energii, něhu, empatii, laskavost, ohmatávala jsem své tělo a naučila se mít ho ráda. Chtěla jsem se poddat jeho plodnosti a těšit se z ní. Brzy jsem však pochopila, že má plodivá síla je nedostatečná a že o její zbytky nikdo nestojí.

Hledala jsem mocné ženy v historii, ale dozvěděla jsem se, že se jim upírá ženskost. Snažila jsem se přinutit své tělo k mužským výkonům, ale ukazovali mě jako monstrum. Hnala jsem svou mysl do výšek, ale nechtěli mě slyšet, chtěli na mě sahat.
Jsem zahalená od hlavy až k patě, nenamalovaná s krátkými vlasy... Jdu po ulici a v tašce si nesu filosofii a učebnice mrtvých jazyků. Muži mě svlékají pohledem, mlaskají a hvízdají, oslovují mě. Na základě čeho si mě nárokují? Co jim vnuká tu touhu na mě řvát? Mé hluboko skryté pohlaví?

„Cítila jsem, že jsem byla duše stejně široká jako svět, duše skutečně hluboká jako nejhlubší řeka. Byla jsem dar, a přitom mi vnutili pokoru ženy.“

Včera jsem seděla do noci u okna, vyprávěla o svém vězení a cítila, jak on po mně touží. A kdybych byla muž, tak by tam nebyl se mnou. Hleděla jsem na noční provoz a záviděla těm, kteří ví, kam směřují. A teď ráno mě není slyšet, volám do chodby zšedlé zimou, ale necháváš mě za sebou, jako záruku svého domova a lidského tepla, které tě očekávají, až se zase někdy vrátíš.

Glistening Window

2013/08/18

Nesouvislé úvahy nad Deleuzem a feministickými filmovými teoriemi

Filmy klasické hollywoodské éry byly točeny muži (až na jednu výjimku), o mužích a pro muže. Divákovo (respektive divaččino; ta si ovšem musela nasadit mužské brýle) potěšení spočívalo na jedné straně v identifikaci s mužským hrdinou, na druhé straně v pohledu na ženu jako objekt. Dlouhé záběry tváře Rity Hayworth v Gildě nebo v The Lady from Shanghai, jemně rozostřené s pableskujícím světlem na kůži, představují čirou krásu určenou k mužské potěše, Gene Tierney se v první polovině Laury ukazuje pouze jako obraz na zdi, do něhož se hlavní hrdina zamiluje, aniž by znal „originál“, Lauren Bacall v Dark Passage vidí divák zpočátku přímo z pozice hlavního hrdiny, a tak se žena mimo mužský pohled ani ukázat nemůže.*
Jak se na filmovém plátně zjevuje žena, popsala mimo jiné Laura Mulvey ve Visual and Other Pleasures. Jakožto postrádající penis představuje hrozbu, s níž se může muž vyrovnat dvojím způsobem: buď ji zneškodní, což je cesta sadismu a voyeurismu (po vzoru Hitchcocka), nebo ji vyvýší na nedotknutelnou pozici a učiní z ní fetiš (jako Sternberg).

Podobnou – totiž mužskou – perspektivu volí Gilles Deleuze ve své eseji Présentation de Sacher-Masoch z roku 1967. Komplementaritu sadismu a masochismu, nejen propagovanou psychoanalýzou a ukotvenou ve všeobecném povědomí, ale často i uznávanou samotnými členy BDSM** komunit, Deleuze popírá:

„Opravdový sadista by nikdy nepřipustil masochistickou oběť (v Justýně jedna z obětí mnichů vysvětluje: „Chtějí prolévat slzy obětí: poslali by pryč jakoukoli dívku, která by sem přišla dobrovolně.“).“
(Deleuze, str. 40–41)

Myslím, že toto stanovisko by dokázala většina lidí přijmout. (Sadismus je koneckonců vnímán jako ta „nebezpečná úchylka“, která je možná jen o něco lepší než pedofilie, zatímco masochista je „ten divný, kromě toho jsou to většinou ženy – mají to v sobě, tak jakápak rovnoprávnost...“) Proč by však masochista nemohl chtít – za předpokladu, že onen by se uvolil – být týrán sadistou?

„Mučitelka v masochismu nemůže být sadistická právě proto, že se nachází uvnitř masochistické situace, je její integrální součástí, realizací masochistické fantazie. Patří do masochistického světa nikoli v tom smyslu, že by měla stejné choutky jako mužská oběť, ale protože „sadismus“ jejího typu bychom u sadisty nikdy nenašli; je jakoby dvojníkem nebo odrazem masochismu.“
(Deleuze, str. 41)

Dva způsoby vidění světa Deleuze podává prostřednictvím interpretace děl markýze de Sada a Leopolda von Sacher-Masocha. Sadismus se snaží nastolit tyranský zákon, právo silnějšího, které je převrácením (ne však zrušením) stávajícího řádu. Fantazie sama o sobě nemá smysl. Sadovi hrdinové vytvářejí encyklopedii hrůzy, ale nikoli pouze teoreticky: vše se musí uskutečnit. Opakovaně. Stále znovu a znovu. O čemkoli libertin sní nebo mluví, to je následně uvedeno do praxe.
Masochista odmítá realitu, žije ve fantazii. Sacher-Masoch popisuje scény, které nejvíc ze všeho připomínají živé obrazy: vztyčená žena v kožešině s bičem nad hlavou, hrozící gesta, trest neustále oddalovaný. Fantazií jsou i pouta, jimiž je hrdina znehybněn, protože na počátku odevzdal ženě svá práva formou smlouvy. A tak to je ve skutečnosti on sám, kdo se dobrovolně zřekl svobody, ale kdo zároveň určuje pravidla. Masochista potřebuje učit, vzdělávat. I pro něj je žena objektem, jakkoli vyvýšeným na pozici fetiše.
Sadismus a masochismus jsou dva různé světy kolem různých subjektů, které se nechtějí a nemohou potkat.

Tolik Deleuze. Do psychoanalýzy se – ač je zajímavá – nebudu příliš pouštět, do desexualizace a resexualizace masochistického subjektu též ne, neb jí příliš nerozumím. Raději zkusím vysvětlit dvě věci, které mi na textu vadí, ale jak se alespoň jedna z nich dá literárně a společensko-interpretačně využít.

1. Chybějící ženské hledisko: Ačkoli Deleuze tvrdí, že nezáleží na pohlaví obětí a tyranů, přesto ho podezírám, že ho ženy jako aktérky „úchylek“ příliš nezajímají. Chápu, že vychází z románů dvou mužů-autorů a že se nesnaží o žádnou politicky korektní analýzu, ale čtenář se nemůže dost dobře ubránit tomu, aby nebral jeho sugestivní text za platný pro fenomény sadismu a masochismu obecně. A tam už má schopnost ztotožnit se buď s otcem spolčeným s dcerou a týrajícím matku, nebo s potlačeným otcem vyzdvihujícím matku na úkor dcery nutně trochu pokulhává.

Celé je to (samozřejmě) geniální nápad, který dobře řeší, jak se vyrovnat s „jiným“. Paralela se zobrazením ženy v klasickém Hollywoodu je více než pouze náhodná, sadismus a masochismus jsou dva způsoby, jakým může člověk (v našem případě muž) ovládnout svět. Zároveň bych mohla najít mnoho dalších paralel – Lyotardovu „lyrickou exaltaci“ a „živý obraz“, negativní a pozitivní diskriminaci,... Samozřejmě, že tyto dva přístupy nejsou komplementární v tom smyslu, že by se někdy mohly sejít a najít společnou řeč. Subjekt je vždy subjekt a běda, když se ho nějaký jiný subjekt pokusí ovládnout; ani potlačení, ani fetišistický obdiv se nestanou rovnoprávným vztahem.

Zde je kupříkladu podle mě klíč k pochopení základního neporozumění mezi Erikou Kohutovou a Walterem Klemmerem v Pianistce, románu Elfriede Jelinekové. Erika odpovídá Deleuzově (resp. Sacher-Masochově) charakteristice: je masochistka a učitelka a doručí Walterovi dopis/smlouvu, kde se snaží klást si podmínky. Walter Klemmer je subjekt ze světa sadismu. Muž (zvlášť pokud jde o texty Jelinekové) vždy vyhraje...

2. Sugestivní zobrazení sadismu a masochismu: Ačkoli mám pocit, že Deleuze skutečně řeší obecnější otázky než dvě specifické úchylky dvou specifických spisovatelů (abych pravdu řekla, ačkoli jsem textu snad víceméně porozuměla, zatím jsem nepřišla na to, o čem Deleuze vlastně píše), nakonec je to sadismus a masochismus, co ho zajímá. A co zajímá mě. A co mi vadí. Kdo je podle Deleuze ten „opravdový sadista“, který „by nikdy nepřipustil masochistickou oběť“? Sadista nebo sadistka většinou (pokud vím) rád/a působí bolest a rád/a ovládá, ale zároveň přejímá za svou „oběť“ i určitou zodpovědnost, v krajním případě se o ni stará a živí ji (ačkoli já sama nikoho takového neznám). Rozhodně však neplatí, že by chtěl/a svého otroka nebo otrokyni zničit, a troufám si tvrdit, že i kdyby mu/jí pohled na reálné nedobrovolné utrpení jiných lidí třeba i mohlo působit slast, většinou by z toho neměl/a radost, natož aby se na tom toužil/a nějak podílet.
V některých případech tomu tak může být, ale od takového člověka se lidé, kteří sami sebe označují za sadisty, zpravidla distancují. Sadista se nerovná zločinec. Sadista je celý člověk, s morálním cítěním více či méně kompatibilním s většinovou společností (jako kdokoli jiný), který má pouze specifické sexuální potřeby, jež může uspokojovat k potěšení druhé strany (tedy masochisty/ky). Takový vztah většinou kombinuje rysy obou světů, jak je popsal Deleuze: Navenek to občas vypadá, že oběť s týráním nesouhlasí, ale cosi jako „smlouva“, jejíž podmínky určuje masochista, existuje v ústní podobě.
Podobně funguje masochismus. Nevěřili byste, jak těžké je přesvědčit někoho, kdo nemá sklony k sadismu, aby přijal tyranskou roli. Kromě toho má dotyčná osoba ze zážitku spíš trauma, a pokud se náhodou situace „nějak vymkne“, následky bývají mnohem horší než v případě všedních sado-masochistických her dvou a více lidí, kteří jsou obeznámeni s pravidly.

Není to samozřejmě tak jednoduché. Sadistické sklony jsou nutně poněkud rizikové a věřím, že lidé praktikující BDSM mohou sami sebe nebo sebe navzájem psychicky zraňovat, aniž by si to uvědomovali. Ale kde berou všichni tu jistotu, že „normální“ sex je v tomto ohledu bezpečnější?

Literatura:
1. Casetti, Francesco: Filmové teorie: 1945–1990, 2008. (Překlad – mimochodem dost špatný – Helena Giordanová, it. orig.: Teorie del cinema 1945–1990, 2004.)
2. Deleuze, Gilles: Masochism: Coldness and Cruelty & Venus in Furs, 1991. (Překlad Jean McNeil, fr. orig.: Présentation de Sacher-Masoch : La Vénus à la fourrure, 1967.)
Poznámka: Citované úryvky jsou mým překladem z anglické verze.
3. Jelineková, Elfriede: Pianistka, 2005. (Překlad Jitka Jílková, něm orig.: Die Klavierspielerin, 1983.)

* Kupodivu právě v této části hrdinka jedná samostatně. Jakmile se hlavní hrdina zbaví obvazů a změní se v Humphreyho Bogarta, kamera se přesune na něj a Bacall jako dějotvorný činitel zmizí.

**BDSM = Bondage & Discipline + Domination & Submission + Sadism & Masochism.

2013/07/08

Zábava letního podvečera

Když můžeme za nějaké vykonané dobro obdržet odměnu již předem, když může důsledek předcházet příčině a když může téct jedna řeka z minulosti do budoucnosti a druhá ve stejném korytě z budoucnosti do minulosti, proč by se nemohly duše (nebo svazek příčin) převtělovat do minulosti?

Mohla bych se tedy po své smrti převtělit do kamene nebo do stromu, které tu jsou již několik staletí. Nekonečný svět, s nekonečným množstvím duší. Všechno se jednou musí stát, a tak jednoho dne porodím sama sebe, nebo se budu stále vracet já sama ta stejná, protože kauzalita nezná časové omezení – věčný návrat téhož. Všechno se musí nekonečněkrát stát, a tak budu sama sebe rodit stále. „Člověk nerodí v bolestech, člověk rodí bolest“, sebe sama.
A nebo je duše jen jedna, rozmnožená nesčíslněkrát napříč časem. Nebo dvě, které se jednou rozhodly stvořit svět. „Jednou“... možná se až zítra rozhodnou. A v témže okamžiku se znovu sejdou, aby svět zničily. Ale pokud jsou jen příčinou, a nikoli časovým počátkem světa, pak svět nikdy nezačal a nikdy neskončí.

Kdybyste si měli vybrat svou nejhezčí vzpomínku a s ní pak prožít věčnost... cožpak byste si nezvolili budoucnost, s veškerým nekonečným bohatstvím potencialit?

2013/05/10

rozmarná praha deštníková

nikdy jsem ho nenosila. pouze v krátkém období kolem svých dvanácti let, kdy jsem chtěla vypadat dospěle (kdovíproč). jinak jako malá pláštěnku, na táboře takovou tu úplně průhlednou mikrotenovou, aby mě všichni obdivovali, že i v 10 °c chodím jen v triku (tehdy jsem měla na na kůži ochranný film – nevím, kam se poděl), na island na kolo jsem si vzala pončo, stejně jako mnoho mých kamarádů a kamarádek – nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme si je všichni oblékli a vyrazili jako parta pojízdných upírů proti větru: většině se ponča roztrhala a ostatní je sundali, protože se do nás opřel vítr jako do plachet a cesta vpřed byla nemožná. od té doby jsem nikdy pláštěnku neměla, nosila jsem sportovní drahé bundy: jedna se roztrhala na faerských ostrovech, druhá se probarvila na oblečení a peníze, které jsem dostala po reklamaci zpět, jsem propila. pak jsem přestala věřit na déšť v horách a cestovala bez bundy. bouřky jsem přečkávala v nádražních zastávkách, na katolických farách, nebo v hospodách, kde celé hodiny nepřišel číšník. ale na vrcholech a mezi nimi bylo vždycky krásně.

ale nikdy deštník. bála jsem se, že ho rozbiju, někde zapomenu, že někoho nabodnu, že se pod něj postavím jak pod okap a nevšimnu si toho. až dnes. během práce běhám po praze a přenáším knihy v tašce bez zipu. nemohou zmoknout. od své spolubydlící jsem si vybrala ten nejstarší, samozřejmě černý, protože černobílý nemáme. najednou jsem si začla všímat ostatních spoluhoubiček: všechny vypadají jak zmoklé slepice, ačkoli právě zmoklé nejsou. ani si neuvědomují, jak vypadají směšně pod obřím kloboukem. spousta slepic má takový ošklivý obyčejný černý jako já, často rozbitý. když nastupují do tramvaje, většinou jim nevadí stáhnout deštník už dřív, aby měly lepší výchozí podmínky pro zabrání místa, zato když vystupují, tvoří těsně za dveřmi konkávní nebo konvexní hradbu podle toho, zda vy chcete zrovna vystupovat nebo nastupovat.

moc mě to s ním nebaví – v tramvaji se špatně čte a slepice zabírají ještě více místa než obvykle (mě nevyjímaje). kdybych ale někdy doopravdy chtěla svůj deštník, tak by vypadal takhle:


nebo takhle:


p.s.: jelineková do třiceti taky psala bez velkých písmen.

2013/05/05

Jaro

V očích mám slzy ze zamlženého pražského horizontu v bledém slunci (a přesto je jarní melancholie o něco radostnější než podizmní). Snažím se psát a číst, ale čím více čtu, tím méně jsem schopná psát. Proč není možné nechat se houpavě uspat cizími myšlenkami, aniž bych se musela pokoušet o pobledlé nápodoby? Nikdy nevytvořím nic, co by aspoň jednomu člověku udělalo radost. Už proto, že jsem o tom přesvědčená. Ale existují kolem mě lidé, kvůli nimž je mi to líto.

Zalézám do koutů vědění a vznáším se na oblacích vizuálních požitků. Asi 130 000 obrázků za večer. 32 miliónů za rok. Až jich bude 130 miliónů, navštívím všechna místa světa a napíšu o nich knihu, odvíjející se na nekonečných svitcích držených proti slunci.

2013/03/22

Ještě k Ongovi

Walter J. Ong ve své knize Orality and Literacy: The Technologizing of the Word, vydané roku 1982 (!), pojednává rozdíl mezi orální a literární kulturou. Znalost či neznalost písma je podle Onga naprosto klíčová pro způsob myšlení a verbálního vyjadřování, společenské vztahy a všechny ostatní lidské oblasti tímto ovlivněné. Nebyla bych k Ongovi tak kritická jako někteří lidé kolem mě, přestože si jeho vývody nemohu nijak ověřit. Například si nemyslím, že by oblíbené protiargumenty jako INDIE* nebo hebrejština** mohly nějak výrazně narušit Ongovu teorii, a také nemám pocit, že by si zjednodušoval práci rozdělením kultur na dva základní typy (procesu osvojování písma a různým mezifázím se věnuje v samostatných kapitolách, které patří k těm nejzajímavějším). Trochu větší problém vidím v evoluční metodě a z ní implicitně plynoucím hodnotícím soudu (k tomu se ještě vrátím) a v různých poněkud zjednodušených tvrzeních, jako že kniha nepotřebuje (nebo se snaží minimalizovat, což sice není to samé, ale je to stejná hloupost) kontext (nikdo, kdo někdy narazil na nějakou – nejen literární – postmoderní teorii a přiznává jí alespoň minimální platnost, by nemohl tvrdit něco takového).

Do postmoderních analýz se raději pouštět nebudu, jen připomínám, že nic není bez kontextu, dokonce ani tvrzení „mám zelenou košili“ nemusí v různých kulturách znamenat totéž (jak píše například Umberto Eco ve čtvrté ze svých Šesti procházek literárními lesy), natož tak komplikovaná výpověď, jakou je kniha. Pocit, že nějaká teorie (ale i román) dokáže obsáhnout svět, je velmi modernistický, ne-li novověký.

Spíš bych se chtěla věnovat Ongově evoluční představě. Píše, že lidé orální kultury nechápou naše jazykové hry a nedokážou tvořit kategorie mimo reálný kontext, a že čím úplněji konkrétní kultura písmo integrovala, tím více se uvažování jejích nositelů blíží našemu pojetí logiky. A tak zatímco my bychom z trojice pojmů „kladivo“, „dřevo“, „sekyra“ pravděpodobně vyřadili dřevo, člověk neznající písmo by spíše vyloučil kladivo, protože nechápe kategorii nástrojů, zatímco moc dobře rozumí tomu, že pro opracování dřeva potřebuje sekyru. Člověk, který písmo ovládá částečně, by asi déle přemýšlel, nebo by (v případě většího počtu pojmů) vytvořil jakýsi mix abstraktní klasifikace a klasifikace plynoucí ze zkušenosti s reálným zacházením s předměty.

Budiž. Ale upřímně: je to tak zásadní?

Mám pocit, že rozdíl se týká pouze právě těchto umělých her. Ano, dokážeme se většinou vyznat v tabulce, když je napsaná naším jazykem, ale dle mého názoru to pro většinu lidí není posun v myšlení o nic víc než skutečnost, že některý přírodní kmen zná jeden typ bylin a druhý kmen typ jiný.
Ong je evolucionista: píše, že myšlení literárních kultur umožňuje inovace, protože dovoluje zapsat již vymyšlené a posunout se dál místo toho, aby bylo nutno si stále pamatovat veškeré dosažené vědění. Máte však pocit, že by lidé kolem vás skutečně „mysleli“? Nebo snad dokonce něco „vymýšleli“? To, co se snažím říct, je, že pokud dochází k nějakým posunům, týká se to pouze velmi úzkého výseku společnosti. U většiny lidí je úplně jedno, jestli dokážou číst nebo ne.

Vezměme si například formulovou teorii (nepřišel s ní Walter Ong, ale Milman Parry). Ong píše: „Formule pomáhají uskutečňovat rytmickou promluvu a rovněž působí jako specifické mnemotechnické pomůcky, jako zavedené výrazy, které se šíří mezi všemi lidmi prostřednictvím úst a uší. [...] v orálních kulturách se neobjevují pouze příležitostně, nýbrž naopak neustále. Tvoří samostatnou substanci myšlení. Myšlení v jakékoli rozsáhlejší formě není bez formulí naprosto možné, neboť právě v nich toto myšlení spočívá.“***
Nedávno jsem se setkala s lidmi, u nichž mám pocit, že nemyslí vůbec. Jejich mozek má naučené určité postupy, které fungují docela dobře, když jsou aplikovány na obvyklé situace. V tomto případě například rozhovory o jídle, vyprávění starých historek (na rozdíl od příběhů starých bardů to většinou bývá příšerná nuda), které se opakují už při druhém setkání s dotyčnou osobou, nebo dokonce i v rámci setkání jednoho a které jsou pokaždé vyprávěny velmi podobně, opakování výtažků z televizních (nováckých) zpráv a skandálních titulků článků z Blesku. Ovšem ve chvíli, kdy je dotyčná osoba konfrontovaná s nějakým názorem, se kterým nepočítá, propadne se do cyklického opakování těch stejných formulí, aniž by ji napadlo, že už se nehodí. Názor, s nímž nepočítá, nutně nemusí znamenat názor opačný: není problém, že si někdo něco pamatuje jinak, ale názor, že paměť jako taková je velmi nespolehlivá, od člověka, který si danou událost nemůže pamatovat (protože tehdy prostě ještě nežil), už je nepřijatelný; nevadí, že pětadvacetiletá studentka neumí vařit a nebaví ji to, ale skutečnost, že jako žena na tom nehodlá nic moc měnit, vyvolá konflikt.
Konflikt je způsoben tím, že dotyčná osoba nerozumí, co se jí její diskuzní partner snaží sdělit. Je nervozní, názorovou neshodu považuje za osobní napadání (možná proto, že se nikdy nepokoušela o něčem debatovat, natož přemýšlet natolik do hloubky), v důsledku čehož ona začne svého diskuzního partnera skutečně osobně napadat, protiřečí si, protože podobná diskuze je vysoko nad její logické schopnosti,... Ovšem přestože jsou tyto projevy v průběhu debaty stále vyhrocenější, ve skutečnosti se v řeči objevují už od začátku. Ukazuje se například, že ona osoba neovládá nejen významy cizích slov, ale velmi matně chápe i poněkud abstraktnější česká slova, jako „obdiv“ nebo „názor“.
Pokud se diskuze udrží na rozmné rovině slušnosti, pokouší se ona osoba zakončit výměnu názorů podobnými smířlivými výroky (rozuměj formulemi): „Je to složitý“, „Každý na to máme jiný názor“, „My jsme jiná generace“, nebo dokonce „Zaplaťpánbu, že jsme zdraví“. Takže: „Složitý“ to není – nebo alespoň ne z pohledu mluvčího, naopak bych řekla, že dotyčný/á všechno vidí velmi jednoduše; k chápání pojmu „názor“ se ještě vrátím, nyní jen podotýkám, že pokud má někdo jiný „názor“ na význam běžně používaných slov (samozřejmě aniž by ho dokázal/a vyložit), domluva je skutečně náročná; pokud jde o jinou „generaci“... je téměř nemožné vysvětlit, že většina příslušníků naší generace má bohužel dost podobné vidění světa. A toho „boha“ radši nebudu komentovat.

A co tedy ten Ong? Myslím si, že rozdíly přeceňuje a že nikdy neměl kontakty s „lidem“ literární kultury. Pak by spíš tvrdil něco, co má blíž k Lévi-Straussovi: že oralita a skripturalita jsou (maximálně) nějaké tendence ve společnosti (pravda, asi těžko hledat v orální kultuře skripturalitu, ale je nesmyslné tvrdit, že veškeré znaky orality v skripturální společnosti jsou relikty). Koneckonců lévi-straussovská „bricolage“ z Pensée sauvage (česky Myšlení přírodních národů) je přesně to, co lidé, o nichž píšu, provozují.
Nebo by se dalo říct, že výrazné posuny ve způsobu myšlení vznikají jen u společenských elit (schopnost přečíst tabulku nepopírám, jen si nemyslím, že je to tak zásadní pro myšlení – viz výše). Pak bych navrhovala, že skripturalita je velmi výhodný mocenský nástroj, který používají elity (nyní myšleno spíše lidé u moci, což se v různých kulturních celcích kryje více či méně) na to, aby většinu populace zachovávaly v hluboké oralitě (a ještě velmi primitivní, protože ti, kteří by v orální kultuře byli vypravěčskými virtuosy, jsou nejspíše v skripturální kultuře profesionály literárními). A tak čím „skripturálnější“ (Ong navrhuje stupnici skripturální – chirografická – informačně-technologická) daná kultura je, tím „orálnější“ jsou její masy. Nebo lépe řečeno nejsou ani orální.

P.S.: Když jsem nedávno pod vlivem Mary Douglas zpochybnila před jistou budoucí lékařkou racionalitu našich hygienických návyků, dočkala jsem se posměšné odpovědi v tom smyslu, že ona to přece ví, a byla jsem zahrnuta množstvím odborných výrazů, proti nimž jsem byla (ano, přiznávám) naprosto bezmocná. Jak by se oné medičce líbilo, kdybych řekla, že na daný problém mám „jiný názor“ (což vskutku mám, ale neodvážila jsem se ho obhajovat)? Proč je tedy o tolik akceptovatelnější, když má někdo „jiný názor“ na „hrozbu islámu“ nebo podobná témata (zde musím být k oné medičce spravedlivá a uznat, že zrovna ona se do podobných debat většinou nepouští), o nichž toho ví asi tolik jako já o kapénkových infekcích?

*Ong prohlašuje, že tradiční pěvci, bardové a jiní uchovávatelé příběhů si nemohou pamatovat své „texty“ slovo od slova navzdory tomu, že prohlašují, že recitují vždy stejně. Opírá se o balkánské výzkumy Milmana Parryho. Na tuto hypotézu lze namítnout, že indičtí bráhmani si podle všeho pamatují stovky let naprosto přesně nejen rituální zpěvy a předpisy, ale i eposy, a dokonce staré gramatiky. Ovšem právě vypočítávání všech možných pojistek, které bráhmani používají, aby nedošlo k žádné změně, dle mého názoru Ongovu teorii spíše potvrzuje – nikdy se nesplést je evidentně velmi těžké.

**Ong píše, že pro orální kulturu je typická „spíše aditivnost než podřazování“, což demonstruje na hebrejské Bibli, v níž je místo různých spojek, které bychom nejspíš v podobném vyprávění použili my, ve většině případů užita spojka ו, jejíž základní význam je „a“, ale dá se použít i ve smyslu „i“, „a potom“, „ale“ atd. To by měl být podle Onga pozůstatek orální tradice. Na tento Ongův argument se dá velmi jednoduše namítnout, že moderní hebrejština nadužívá ו úplně stejně. Autor by se však mohl podle mého názoru docela úspěšně hájit tím, že zapsaná Bible (podle Onga s mnohými orálními prvky) měla zpětně tak silný vliv na jazyk, že ho poněkud konzervovala.
Ač si nemyslím, že by dvě uvedené námitky (Indie a hebrejština, ale jistě jich bude mnohem víc) nějak zásadně vyvracely Ongovu teorii, minimálně ukazují, že ten „vývoj“ nebude tak jednoduchý, jak si Ong představuje.

***Walter J. Ong, Technologizace slova, překl. Petr Fantys, Praha: Karolinum, 2006, s. 45.

2013/03/11

Co všechno mě rozbrečí

Všechno. Samozřejmě. A to i v případě, že zamlčím to, o čem se nedá mluvit. Začínám mít pocit, že toho na blogu o sobě prozrazuju víc, než bych chtěla/měla. Tak se moji rodiče nějakým nedopatřením dozvěděli, co jsem dělala na koncertě, moje intelektuální kamarádka, čím prokrastinuju, a můj kamarád, jehož jsem se rok snažila přesvědčit, že nejsem romantická (a už se to pomalu začínalo dařit), po přečtení některých příspěvků odhalil, že jsem ve skutečnosti tak kýčovitě sentimentální, melancholická a nostalgická, že se to málokdy vidí.
Představuju si, jak budu jednou slavná... potom si budu psát dva blogy: jeden inkognito, kde si budu namlouvat, že mě lidé zbožňují, i když si mě nespojují se známým jménem, a jeden veřejně, kde si budu užívat popularity plnými doušky. Do té doby jsou bohužel mé myšlenky (snad) zajímavé jen právě pro ty, kteří mě znají, a tak mi nezbývá nic jiného, než prozrazovat slabosti svého charakteru/vůle/intelektu/sebejistoty/.../...

V první řadě mě samozřejmě rozbrečí ona prostá skutečnost, že nikdy slavná nebudu. Ach ano, možná bych chtěla být, ale nemám dost silnou vůli, dost silné nadání a vlastně asi ani dost silné chtění. A tak mě rozbrečí, že nemůžu být štastně normální a normálně šťastná. Pravděpodobně.

Diplomka. Nebo spíš její neexistující koncept.

Nepřeberné množství literatury, které nebudu mít za celý svůj život čas přečíst.

Wong Kar-Waiova melodramata (My Blueberry Nights přeci jen ne), špatné i dobré válečné filmy (proto je nesnáším – špatné i dobré).

Mé kuchařské schopnosti.

Šovinistické knihy/části knih.

Velké věci. Smutně velké věci: Velké zraněné zvíře, jehož se všichni tak trochu bojí, ale především zpovzdálí čekají, až umře. Jako ten dům na Staroměstské.

2013/02/14

O blozích a blogíscích

Poslední dobou jsem narazila na blogy různých mladých dam a růžových pand a říkám si, že asi nikdy nebudu schopná vést si svůj blog podobným způsobem.
Nejhorší je, že ačkoli bych strašně nerada psala o podobných banálních zážitcích, z nichž pouze vyplývá, že „muži jsou takoví a ženy takové“ – samozřejmě v prudce stereotypním duchu za nadšeného tleskání komentátorů/komentátorek, kteří/ré mají ty stejné zážitky a stejné pocity, jen je neumí tak vtipně popsat (a v lepším případě se o to ani nepokusí) –, přesto sama ráda jejich texty čtu. Těžko říct proč. Možná je to vrozeným (a častou praxí upevňovaným) talentem prokrastinovat, nebo mě prostě uspokojuje nalhávat si, že „já jsem jiná“, což taky neopomenu v diskuzi pod příspěvky neustále sdělovat světu. (Asi se jen toužím předvádět, možná se skutečně snažím stereotypy nabourávat. Marně samozřejmě. Stejně na mě nikdo nereaguje.)
Asi je příznačné, že nejvíce zhlédnutí má můj totálně nudný příspěvek, který jsem psala v nemocnici před operací. Chtěla bych psát vesele a vtipně, ale mám chuť psát, jen když je mi smutno. Dokážu psát pouze vysoce enigmaticky: texty, které jsou krátké, a přesto nabyté aluzemi, jež nerozklíčí ani ten jeden konkrétní člověk, jehož se narážka týká. A v případě těch literárních by se asi autor velmi divil...

Onehdá jsme si s kamarádem posteskli, jak bychom potřebovali, aby se čas zastavil. Aspoň na dva dny, kdy bychom stihli přečíst nejméně jednu knihu, na kterou není čas, zhlédnou dva tři filmy, uvařit si něco dobrého a pořádně se vyspat. Samozřejmě, že by se ten čas zastavil jen nám...

Vidíte to co já? Zastavené město, lidé, mezi nimiž mohu volně procházet, zastaveni uprostřed pohybu... Jsem přesvědčená, že místo čtení a spaní bych běhala ulicemi a kreslila lidem po obličejích. Asi píči.


2013/01/29

Mráz a déšť

Můj život probíhá na čtyřech místech, ale žiju jen na jednom. Na jednom místě přebývá moje minulost, na dvou zamrzá přítomnost, na jediném místě plném života se čas zastavuje. Dny a noci se střídají jako tikání hodin, kterého je nutno se zbavit, pokud chci zaslechnout nevyslovené a nevyslovitelné. Bojím se, že zaspím svůj život, že jednoho dne najednou zjistím, že všechno kolem mě uteklo. A že mi to vůbec nebude vadit, protože cizí spánek, který se zoufale snažím nerušit, je stejně důležitější než můj vlastní.

Je mě čím dál tím míň a čím dál tím víc mrznu. Cožpak může být kostem zima? A tak je bílá objemnost jen snovým úsměvem. Ve skutečnosti se halím do nových a nových černých slupek, které nezahřívají, ale chrání před informacemi z osvětí ještě spolehlivěji než dřív.


2013/01/02

2012/13

Tak jsem tady. Úplně trapně na konci starého roku nebo možná spíš na začátku nového. Možná má smysl slavit narozeniny. Vánoce? Třeba... Ale co je to Nový rok? Pro koho nový rok? Kdysi mi připadalo vzrušující, že můžu zůstat dlouho vzhůru, dnes zůstávám s pusou dokořán: Kde se vzalo tolik bordelu, že ho musí střílet do vzduchu?

A přesto... přesto mám tendenci minulý rok hodnotit, ohlížet se za ním jako za nějakým celkem. Proti své vůli ho vnímám uceleněji než rok ohraničený mými narozeninami, možná dokonce i silněji než školní/akademický rok.* (Ještě jaro bývá přelomové, ale ne vždy...)

V první polovině roku jsem to nebyla já. Nebo aspoň ne já jako moje dnešní já. Respektive: To, co bývá označováno jako jedna bytost a co bývá spojováno s mým jménem, bylo v první polovině roku hodně odlišné od toho, co se pod tím pojmem rozumí teď. Mám pořád pocit, že zažívám velké změny, velké zvraty, pokaždé mi připadá, že teď už jsem se pod slupkou objevila skutečně Já, ale nikdy to ještě nejsem Já. Pouze do té doby ano, než se zase vyloupne další. Slupka.
Vždycky dochází k otevření nových obzorů... Naučila jsem se nemít radost z obyčejných věcí, z lidí, z jídla, zábavy, sportu a nicnedělání. Objevila jsem vášeň v jistém druhu asketismu, nekonečných debatách a unavených očích. Naučila jsem se novému druhu zoufalství, získala jsem nový (další) strach. Objevila jsem novou dimenzi nerozhodnosti a nízkého sebevědomí.

...dobrodružství odehrávající se mezi čtyřmi modrými stěnami...

Do nového roku přeji hodně nových podnětů. Jako mám já. Každou minutou, každou stránkou.



* Na svou obhajobu musím dodat, že je skutečně velmi málo lidí, jimž jsem něco do nového roku popřála. A to ještě většinou z naprosté společenské nutnosti.