2013/01/29

Mráz a déšť

Můj život probíhá na čtyřech místech, ale žiju jen na jednom. Na jednom místě přebývá moje minulost, na dvou zamrzá přítomnost, na jediném místě plném života se čas zastavuje. Dny a noci se střídají jako tikání hodin, kterého je nutno se zbavit, pokud chci zaslechnout nevyslovené a nevyslovitelné. Bojím se, že zaspím svůj život, že jednoho dne najednou zjistím, že všechno kolem mě uteklo. A že mi to vůbec nebude vadit, protože cizí spánek, který se zoufale snažím nerušit, je stejně důležitější než můj vlastní.

Je mě čím dál tím míň a čím dál tím víc mrznu. Cožpak může být kostem zima? A tak je bílá objemnost jen snovým úsměvem. Ve skutečnosti se halím do nových a nových černých slupek, které nezahřívají, ale chrání před informacemi z osvětí ještě spolehlivěji než dřív.


2013/01/02

2012/13

Tak jsem tady. Úplně trapně na konci starého roku nebo možná spíš na začátku nového. Možná má smysl slavit narozeniny. Vánoce? Třeba... Ale co je to Nový rok? Pro koho nový rok? Kdysi mi připadalo vzrušující, že můžu zůstat dlouho vzhůru, dnes zůstávám s pusou dokořán: Kde se vzalo tolik bordelu, že ho musí střílet do vzduchu?

A přesto... přesto mám tendenci minulý rok hodnotit, ohlížet se za ním jako za nějakým celkem. Proti své vůli ho vnímám uceleněji než rok ohraničený mými narozeninami, možná dokonce i silněji než školní/akademický rok.* (Ještě jaro bývá přelomové, ale ne vždy...)

V první polovině roku jsem to nebyla já. Nebo aspoň ne já jako moje dnešní já. Respektive: To, co bývá označováno jako jedna bytost a co bývá spojováno s mým jménem, bylo v první polovině roku hodně odlišné od toho, co se pod tím pojmem rozumí teď. Mám pořád pocit, že zažívám velké změny, velké zvraty, pokaždé mi připadá, že teď už jsem se pod slupkou objevila skutečně Já, ale nikdy to ještě nejsem Já. Pouze do té doby ano, než se zase vyloupne další. Slupka.
Vždycky dochází k otevření nových obzorů... Naučila jsem se nemít radost z obyčejných věcí, z lidí, z jídla, zábavy, sportu a nicnedělání. Objevila jsem vášeň v jistém druhu asketismu, nekonečných debatách a unavených očích. Naučila jsem se novému druhu zoufalství, získala jsem nový (další) strach. Objevila jsem novou dimenzi nerozhodnosti a nízkého sebevědomí.

...dobrodružství odehrávající se mezi čtyřmi modrými stěnami...

Do nového roku přeji hodně nových podnětů. Jako mám já. Každou minutou, každou stránkou.



* Na svou obhajobu musím dodat, že je skutečně velmi málo lidí, jimž jsem něco do nového roku popřála. A to ještě většinou z naprosté společenské nutnosti.