2013/03/22

Ještě k Ongovi

Walter J. Ong ve své knize Orality and Literacy: The Technologizing of the Word, vydané roku 1982 (!), pojednává rozdíl mezi orální a literární kulturou. Znalost či neznalost písma je podle Onga naprosto klíčová pro způsob myšlení a verbálního vyjadřování, společenské vztahy a všechny ostatní lidské oblasti tímto ovlivněné. Nebyla bych k Ongovi tak kritická jako někteří lidé kolem mě, přestože si jeho vývody nemohu nijak ověřit. Například si nemyslím, že by oblíbené protiargumenty jako INDIE* nebo hebrejština** mohly nějak výrazně narušit Ongovu teorii, a také nemám pocit, že by si zjednodušoval práci rozdělením kultur na dva základní typy (procesu osvojování písma a různým mezifázím se věnuje v samostatných kapitolách, které patří k těm nejzajímavějším). Trochu větší problém vidím v evoluční metodě a z ní implicitně plynoucím hodnotícím soudu (k tomu se ještě vrátím) a v různých poněkud zjednodušených tvrzeních, jako že kniha nepotřebuje (nebo se snaží minimalizovat, což sice není to samé, ale je to stejná hloupost) kontext (nikdo, kdo někdy narazil na nějakou – nejen literární – postmoderní teorii a přiznává jí alespoň minimální platnost, by nemohl tvrdit něco takového).

Do postmoderních analýz se raději pouštět nebudu, jen připomínám, že nic není bez kontextu, dokonce ani tvrzení „mám zelenou košili“ nemusí v různých kulturách znamenat totéž (jak píše například Umberto Eco ve čtvrté ze svých Šesti procházek literárními lesy), natož tak komplikovaná výpověď, jakou je kniha. Pocit, že nějaká teorie (ale i román) dokáže obsáhnout svět, je velmi modernistický, ne-li novověký.

Spíš bych se chtěla věnovat Ongově evoluční představě. Píše, že lidé orální kultury nechápou naše jazykové hry a nedokážou tvořit kategorie mimo reálný kontext, a že čím úplněji konkrétní kultura písmo integrovala, tím více se uvažování jejích nositelů blíží našemu pojetí logiky. A tak zatímco my bychom z trojice pojmů „kladivo“, „dřevo“, „sekyra“ pravděpodobně vyřadili dřevo, člověk neznající písmo by spíše vyloučil kladivo, protože nechápe kategorii nástrojů, zatímco moc dobře rozumí tomu, že pro opracování dřeva potřebuje sekyru. Člověk, který písmo ovládá částečně, by asi déle přemýšlel, nebo by (v případě většího počtu pojmů) vytvořil jakýsi mix abstraktní klasifikace a klasifikace plynoucí ze zkušenosti s reálným zacházením s předměty.

Budiž. Ale upřímně: je to tak zásadní?

Mám pocit, že rozdíl se týká pouze právě těchto umělých her. Ano, dokážeme se většinou vyznat v tabulce, když je napsaná naším jazykem, ale dle mého názoru to pro většinu lidí není posun v myšlení o nic víc než skutečnost, že některý přírodní kmen zná jeden typ bylin a druhý kmen typ jiný.
Ong je evolucionista: píše, že myšlení literárních kultur umožňuje inovace, protože dovoluje zapsat již vymyšlené a posunout se dál místo toho, aby bylo nutno si stále pamatovat veškeré dosažené vědění. Máte však pocit, že by lidé kolem vás skutečně „mysleli“? Nebo snad dokonce něco „vymýšleli“? To, co se snažím říct, je, že pokud dochází k nějakým posunům, týká se to pouze velmi úzkého výseku společnosti. U většiny lidí je úplně jedno, jestli dokážou číst nebo ne.

Vezměme si například formulovou teorii (nepřišel s ní Walter Ong, ale Milman Parry). Ong píše: „Formule pomáhají uskutečňovat rytmickou promluvu a rovněž působí jako specifické mnemotechnické pomůcky, jako zavedené výrazy, které se šíří mezi všemi lidmi prostřednictvím úst a uší. [...] v orálních kulturách se neobjevují pouze příležitostně, nýbrž naopak neustále. Tvoří samostatnou substanci myšlení. Myšlení v jakékoli rozsáhlejší formě není bez formulí naprosto možné, neboť právě v nich toto myšlení spočívá.“***
Nedávno jsem se setkala s lidmi, u nichž mám pocit, že nemyslí vůbec. Jejich mozek má naučené určité postupy, které fungují docela dobře, když jsou aplikovány na obvyklé situace. V tomto případě například rozhovory o jídle, vyprávění starých historek (na rozdíl od příběhů starých bardů to většinou bývá příšerná nuda), které se opakují už při druhém setkání s dotyčnou osobou, nebo dokonce i v rámci setkání jednoho a které jsou pokaždé vyprávěny velmi podobně, opakování výtažků z televizních (nováckých) zpráv a skandálních titulků článků z Blesku. Ovšem ve chvíli, kdy je dotyčná osoba konfrontovaná s nějakým názorem, se kterým nepočítá, propadne se do cyklického opakování těch stejných formulí, aniž by ji napadlo, že už se nehodí. Názor, s nímž nepočítá, nutně nemusí znamenat názor opačný: není problém, že si někdo něco pamatuje jinak, ale názor, že paměť jako taková je velmi nespolehlivá, od člověka, který si danou událost nemůže pamatovat (protože tehdy prostě ještě nežil), už je nepřijatelný; nevadí, že pětadvacetiletá studentka neumí vařit a nebaví ji to, ale skutečnost, že jako žena na tom nehodlá nic moc měnit, vyvolá konflikt.
Konflikt je způsoben tím, že dotyčná osoba nerozumí, co se jí její diskuzní partner snaží sdělit. Je nervozní, názorovou neshodu považuje za osobní napadání (možná proto, že se nikdy nepokoušela o něčem debatovat, natož přemýšlet natolik do hloubky), v důsledku čehož ona začne svého diskuzního partnera skutečně osobně napadat, protiřečí si, protože podobná diskuze je vysoko nad její logické schopnosti,... Ovšem přestože jsou tyto projevy v průběhu debaty stále vyhrocenější, ve skutečnosti se v řeči objevují už od začátku. Ukazuje se například, že ona osoba neovládá nejen významy cizích slov, ale velmi matně chápe i poněkud abstraktnější česká slova, jako „obdiv“ nebo „názor“.
Pokud se diskuze udrží na rozmné rovině slušnosti, pokouší se ona osoba zakončit výměnu názorů podobnými smířlivými výroky (rozuměj formulemi): „Je to složitý“, „Každý na to máme jiný názor“, „My jsme jiná generace“, nebo dokonce „Zaplaťpánbu, že jsme zdraví“. Takže: „Složitý“ to není – nebo alespoň ne z pohledu mluvčího, naopak bych řekla, že dotyčný/á všechno vidí velmi jednoduše; k chápání pojmu „názor“ se ještě vrátím, nyní jen podotýkám, že pokud má někdo jiný „názor“ na význam běžně používaných slov (samozřejmě aniž by ho dokázal/a vyložit), domluva je skutečně náročná; pokud jde o jinou „generaci“... je téměř nemožné vysvětlit, že většina příslušníků naší generace má bohužel dost podobné vidění světa. A toho „boha“ radši nebudu komentovat.

A co tedy ten Ong? Myslím si, že rozdíly přeceňuje a že nikdy neměl kontakty s „lidem“ literární kultury. Pak by spíš tvrdil něco, co má blíž k Lévi-Straussovi: že oralita a skripturalita jsou (maximálně) nějaké tendence ve společnosti (pravda, asi těžko hledat v orální kultuře skripturalitu, ale je nesmyslné tvrdit, že veškeré znaky orality v skripturální společnosti jsou relikty). Koneckonců lévi-straussovská „bricolage“ z Pensée sauvage (česky Myšlení přírodních národů) je přesně to, co lidé, o nichž píšu, provozují.
Nebo by se dalo říct, že výrazné posuny ve způsobu myšlení vznikají jen u společenských elit (schopnost přečíst tabulku nepopírám, jen si nemyslím, že je to tak zásadní pro myšlení – viz výše). Pak bych navrhovala, že skripturalita je velmi výhodný mocenský nástroj, který používají elity (nyní myšleno spíše lidé u moci, což se v různých kulturních celcích kryje více či méně) na to, aby většinu populace zachovávaly v hluboké oralitě (a ještě velmi primitivní, protože ti, kteří by v orální kultuře byli vypravěčskými virtuosy, jsou nejspíše v skripturální kultuře profesionály literárními). A tak čím „skripturálnější“ (Ong navrhuje stupnici skripturální – chirografická – informačně-technologická) daná kultura je, tím „orálnější“ jsou její masy. Nebo lépe řečeno nejsou ani orální.

P.S.: Když jsem nedávno pod vlivem Mary Douglas zpochybnila před jistou budoucí lékařkou racionalitu našich hygienických návyků, dočkala jsem se posměšné odpovědi v tom smyslu, že ona to přece ví, a byla jsem zahrnuta množstvím odborných výrazů, proti nimž jsem byla (ano, přiznávám) naprosto bezmocná. Jak by se oné medičce líbilo, kdybych řekla, že na daný problém mám „jiný názor“ (což vskutku mám, ale neodvážila jsem se ho obhajovat)? Proč je tedy o tolik akceptovatelnější, když má někdo „jiný názor“ na „hrozbu islámu“ nebo podobná témata (zde musím být k oné medičce spravedlivá a uznat, že zrovna ona se do podobných debat většinou nepouští), o nichž toho ví asi tolik jako já o kapénkových infekcích?

*Ong prohlašuje, že tradiční pěvci, bardové a jiní uchovávatelé příběhů si nemohou pamatovat své „texty“ slovo od slova navzdory tomu, že prohlašují, že recitují vždy stejně. Opírá se o balkánské výzkumy Milmana Parryho. Na tuto hypotézu lze namítnout, že indičtí bráhmani si podle všeho pamatují stovky let naprosto přesně nejen rituální zpěvy a předpisy, ale i eposy, a dokonce staré gramatiky. Ovšem právě vypočítávání všech možných pojistek, které bráhmani používají, aby nedošlo k žádné změně, dle mého názoru Ongovu teorii spíše potvrzuje – nikdy se nesplést je evidentně velmi těžké.

**Ong píše, že pro orální kulturu je typická „spíše aditivnost než podřazování“, což demonstruje na hebrejské Bibli, v níž je místo různých spojek, které bychom nejspíš v podobném vyprávění použili my, ve většině případů užita spojka ו, jejíž základní význam je „a“, ale dá se použít i ve smyslu „i“, „a potom“, „ale“ atd. To by měl být podle Onga pozůstatek orální tradice. Na tento Ongův argument se dá velmi jednoduše namítnout, že moderní hebrejština nadužívá ו úplně stejně. Autor by se však mohl podle mého názoru docela úspěšně hájit tím, že zapsaná Bible (podle Onga s mnohými orálními prvky) měla zpětně tak silný vliv na jazyk, že ho poněkud konzervovala.
Ač si nemyslím, že by dvě uvedené námitky (Indie a hebrejština, ale jistě jich bude mnohem víc) nějak zásadně vyvracely Ongovu teorii, minimálně ukazují, že ten „vývoj“ nebude tak jednoduchý, jak si Ong představuje.

***Walter J. Ong, Technologizace slova, překl. Petr Fantys, Praha: Karolinum, 2006, s. 45.

2013/03/11

Co všechno mě rozbrečí

Všechno. Samozřejmě. A to i v případě, že zamlčím to, o čem se nedá mluvit. Začínám mít pocit, že toho na blogu o sobě prozrazuju víc, než bych chtěla/měla. Tak se moji rodiče nějakým nedopatřením dozvěděli, co jsem dělala na koncertě, moje intelektuální kamarádka, čím prokrastinuju, a můj kamarád, jehož jsem se rok snažila přesvědčit, že nejsem romantická (a už se to pomalu začínalo dařit), po přečtení některých příspěvků odhalil, že jsem ve skutečnosti tak kýčovitě sentimentální, melancholická a nostalgická, že se to málokdy vidí.
Představuju si, jak budu jednou slavná... potom si budu psát dva blogy: jeden inkognito, kde si budu namlouvat, že mě lidé zbožňují, i když si mě nespojují se známým jménem, a jeden veřejně, kde si budu užívat popularity plnými doušky. Do té doby jsou bohužel mé myšlenky (snad) zajímavé jen právě pro ty, kteří mě znají, a tak mi nezbývá nic jiného, než prozrazovat slabosti svého charakteru/vůle/intelektu/sebejistoty/.../...

V první řadě mě samozřejmě rozbrečí ona prostá skutečnost, že nikdy slavná nebudu. Ach ano, možná bych chtěla být, ale nemám dost silnou vůli, dost silné nadání a vlastně asi ani dost silné chtění. A tak mě rozbrečí, že nemůžu být štastně normální a normálně šťastná. Pravděpodobně.

Diplomka. Nebo spíš její neexistující koncept.

Nepřeberné množství literatury, které nebudu mít za celý svůj život čas přečíst.

Wong Kar-Waiova melodramata (My Blueberry Nights přeci jen ne), špatné i dobré válečné filmy (proto je nesnáším – špatné i dobré).

Mé kuchařské schopnosti.

Šovinistické knihy/části knih.

Velké věci. Smutně velké věci: Velké zraněné zvíře, jehož se všichni tak trochu bojí, ale především zpovzdálí čekají, až umře. Jako ten dům na Staroměstské.