2013/05/10

rozmarná praha deštníková

nikdy jsem ho nenosila. pouze v krátkém období kolem svých dvanácti let, kdy jsem chtěla vypadat dospěle (kdovíproč). jinak jako malá pláštěnku, na táboře takovou tu úplně průhlednou mikrotenovou, aby mě všichni obdivovali, že i v 10 °c chodím jen v triku (tehdy jsem měla na na kůži ochranný film – nevím, kam se poděl), na island na kolo jsem si vzala pončo, stejně jako mnoho mých kamarádů a kamarádek – nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme si je všichni oblékli a vyrazili jako parta pojízdných upírů proti větru: většině se ponča roztrhala a ostatní je sundali, protože se do nás opřel vítr jako do plachet a cesta vpřed byla nemožná. od té doby jsem nikdy pláštěnku neměla, nosila jsem sportovní drahé bundy: jedna se roztrhala na faerských ostrovech, druhá se probarvila na oblečení a peníze, které jsem dostala po reklamaci zpět, jsem propila. pak jsem přestala věřit na déšť v horách a cestovala bez bundy. bouřky jsem přečkávala v nádražních zastávkách, na katolických farách, nebo v hospodách, kde celé hodiny nepřišel číšník. ale na vrcholech a mezi nimi bylo vždycky krásně.

ale nikdy deštník. bála jsem se, že ho rozbiju, někde zapomenu, že někoho nabodnu, že se pod něj postavím jak pod okap a nevšimnu si toho. až dnes. během práce běhám po praze a přenáším knihy v tašce bez zipu. nemohou zmoknout. od své spolubydlící jsem si vybrala ten nejstarší, samozřejmě černý, protože černobílý nemáme. najednou jsem si začla všímat ostatních spoluhoubiček: všechny vypadají jak zmoklé slepice, ačkoli právě zmoklé nejsou. ani si neuvědomují, jak vypadají směšně pod obřím kloboukem. spousta slepic má takový ošklivý obyčejný černý jako já, často rozbitý. když nastupují do tramvaje, většinou jim nevadí stáhnout deštník už dřív, aby měly lepší výchozí podmínky pro zabrání místa, zato když vystupují, tvoří těsně za dveřmi konkávní nebo konvexní hradbu podle toho, zda vy chcete zrovna vystupovat nebo nastupovat.

moc mě to s ním nebaví – v tramvaji se špatně čte a slepice zabírají ještě více místa než obvykle (mě nevyjímaje). kdybych ale někdy doopravdy chtěla svůj deštník, tak by vypadal takhle:


nebo takhle:


p.s.: jelineková do třiceti taky psala bez velkých písmen.

2013/05/05

Jaro

V očích mám slzy ze zamlženého pražského horizontu v bledém slunci (a přesto je jarní melancholie o něco radostnější než podizmní). Snažím se psát a číst, ale čím více čtu, tím méně jsem schopná psát. Proč není možné nechat se houpavě uspat cizími myšlenkami, aniž bych se musela pokoušet o pobledlé nápodoby? Nikdy nevytvořím nic, co by aspoň jednomu člověku udělalo radost. Už proto, že jsem o tom přesvědčená. Ale existují kolem mě lidé, kvůli nimž je mi to líto.

Zalézám do koutů vědění a vznáším se na oblacích vizuálních požitků. Asi 130 000 obrázků za večer. 32 miliónů za rok. Až jich bude 130 miliónů, navštívím všechna místa světa a napíšu o nich knihu, odvíjející se na nekonečných svitcích držených proti slunci.